Praha - I když televizní seriál Synové a dcery Jakuba skláře vznikl na společenskou objednávku ke 40. výročí osvobození, jde především o šedesátiletou ságu sklářského rodu, která ve své době přinesla na obrazovky něco nevídaného: Skutečnost, že kapitalista tu je vylíčen jako klaďas, zatímco vysoký komunistický funkcionář jako vyložený záporák, nebo že komunistické hospodaření nesahá ani po paty poctivému prvorepublikovému živnostníkovi, lze možná chápat jako praktický důsledek Gorbačovovy perestrojky a glasnosti – byť seriál vznikal vlastně v období před Gorbačovovým nástupem a krátce po něm. Dietl nakousl v seriálu i další témata, která byla tehdy víceméně tabu: odsun Němců, udavačství nebo zbabělost údajných odbojářů. A pokud se z dnešního pohledu může někomu seriál jevit jako tendenční a prorežimní, stačí si proti němu postavit tři další vypečená dílka, které vznikla ve stejné době: Rodáci z roku 1988 (u nichž slušný člověk zapláče) nebo pseudohistorické eposy Gottwald z roku 1986 (u něhož slušný člověk zvrací) a slovenská Povstalecká historie z roku 1984 (u níž se lze k výše uvedenému navíc i zasmát - pokud tedy zrovna nejste historik).
Pro Jakuba skláře komunistické klišé (tolik) neplatilo
Synové a dcery Jakuba skláře byli posledním seriálem Jaroslava Dietla, který se natáčel za jeho života. Jeho prvního uvedení na počátku roku 1986 se už ale Dietl nedožil - zemřel na infarkt v červnu 1985. Původně byl požádán o dělnickou ságu, v níž si nakonec splnil svůj dávný sen napsat generační seriál. Že v něm půjde o oslavu sklářů, tedy o typicky české řemeslo, jej napadlo na chalupě režiséra Jaroslava Dudka u Nového Boru. Jak připomíná Dietlova manželka Magdalena, scénář se musel neustále upravovat podle toho, kdo ze soudruhů si jej zrovna přečetl. Natáčelo se od září 1984 do dubna 1985.
Ironií osudu běžel seriál v televizi ve stejném roce, kdy emigroval Waldemar Matuška – sám vyučený sklář. Kdyby byl emigroval o půl roku dřív, možná by soudruzi raději seriál stopli, aby zabránili případným nežádoucím konotacím – stejně jako bez pardonu odstranili Waldův hlas ze znělky Chalupářů. Ale možná se pletu: Když Hložkovi s Kotvaldem prošla písnička Krejčí v době, kdy byl u moci Vasil Biľak, asi by cenzoři bývali pustili i Jakuba skláře.
Seriál má 13 dílů a je šedesátiletou ságou rodiny Cirklových z Albrechtic na pozadí historických událostí v letech 1899 až 1957. Začíná příchodem devatenáctiletého Jakuba Cirkla (Luděk Munzar) z Kašperských hor do albrechtické sklářské huti, kde se stává skutečným mistrem svého oboru. Respektují jej jako neotřesitelnou autoritu nejen ostatní huťští, ale především jeho sedm dětí: Jakub (Petr Kostka), Josef (Jiří Krampol), Vojta (Jaromír Hanzlík), Antonín (Svatopluk Skopal), Tereza (Jana Preissová), Vilemína (Daniela Kolářová) a Anna (Marta Vančurová). Seriál sleduje konkrétní životní osudy každého z nich, a přináší tak paralelně několik lidských příběhů najednou.
Historické pozadí jednotlivých dílů:
1 Vandrovník – 1899 (nástup 20. století)
2 Huťmistr – 1914 (první světová válka)
3 Návrat – 1918 (konec první světové války)
4 V novém domě – 1924 (první léta po vzniku KSČ)
5 Krize – 1931 (hospodářská krize)
6 Stěhování – 1938 (Mnichov a situace v Sudetech)
7 Skrýš – 1942 (druhá světová válka a domácí odboj)
8 Jaro – 1945 (konec války a odsun Němců)
9 Voda – 1947 (znárodňování malých podniků)
10 Krahulíkova vila – 1949 (situace po únoru 1948)
11 Ochranná značka – 1952 (procesy 50. let)
12 Nedělní směna – 1954 (kolektivizace)
13 Jubileum – 1957 (mírné uvolnění po nástupu Chruščova)
Byť v seriálu tradičně – a skvěle - hrají přední čeští herci, obsazení nebylo leckdy šťastné a vyvolává spíše smích – nebo přinejlepším shovívavý úsměv. Když Munzar, který má za sebou abrahámoviny, hraje devatenáctiletého chasníka, těžko tomu divák může uvěřit. Stejně jako tomu, že Munzarova vrstevnice Jana Štěpánková má být starou paní továrníkovou přijímající mladého skláře do práce, a další Munzarovi vrstevníci Jiří Krampol a Petr Kostka mají představovat jeho syny.
Munzarův Jakub Cirkl je typem poctivého dělníka, dříče a špičkového odborníka, pro nějž představuje profesionální čest, rodina, kamarádi a rovná záda tu nejvyšší hodnotu a který pomoc nejbližším chápe jako absolutní samozřejmost. V tomto duchu vychová i své děti, přesto je každý z jeho potomků zcela odlišný. Cirkl se nijak politicky neangažuje a vstupuje do KSČ až po válce na počest svého mrtvého syna Toníka a kamaráda Floriana. Vstup do strany musel Dietl připsat na příkaz shora.
Jakub Cirkl:
„Žádnej slušnej člověk by ve svým životě neměl ustupovat ničemovi.“
Nejstarší syn Jakub se v seriálu prezentuje jako sklářské nemehlo, slaboch a tak trochu zbabělec, který se souhrou okolností dostává po válce do vyšších stranických funkcí, o něž přichází během čistek v 50. letech. Ty připraví o místo ředitele hutě také Vojtu a Annina partnera Hajného, který navíc kvůli nim skončí v kriminále. Antonín je komunistický odbojář, který obětuje za války život ve prospěch životů jiných. Příběh Terezky je odrazem osudu sudetských Němců a jejich poválečného odsunu, Vilemína přináší – byť velmi klišovitý – obraz prvorepublikové vesnice a nástup kolektivizace, Josef je zase symbolem likvidace poctivých živnostníků.
V postavě nejstaršího syna Jakuba – a vlastně tak trochu i Josefa - se odrážejí vlastní Dietlovy prožitky. Jeho otec totiž pracoval jako zinkograf a chtěl, aby syn šel v jeho šlépějích. To, že se Dietl nakonec vydal úplně jinou cestou, bylo pro jeho otce obrovské zklamání a dlouho si k synovi nedokázal najít cestu. Ani sedm Cirklových dětí není náhoda: Dietl měl podle svých slov v hlavě příběhy sedmi lidí, které za svého života poznal a které chtěl nějakým způsobem literárně zpracovat. Sem se to ideálně hodilo.
Čím se Synové a dcery Jakuba skláře liší od ostatních normalizačních seriálů? Především snahou podívat se netendečně na československé dějiny a ukázat, že:
- hlavní hrdina se politicky v podstatě neangažuje; je to dříč a poctivý člověk, nikoliv funkcionář
- majitel sklářské hutě Krahulík není nenažraný kapitalista, který vykořisťuje dělníky, ale profesionál, který s nimi jedná až otcovsky, a pokud jsou schopní, mají se za něj dobře; Jakub Cirkl se tak například nejen stává huťmistrem, ale vydělá si i tolik peněz, že si postaví velký dům a vlastně nikdy nemá finanční nouzi; podobně zodpovědný přístup k vedení firmy má následně i Krahulíkova vdova, horší to pak je s jejich synem Emilem
- je třeba otevřít téma česko-německých vztahů v pohraničí před válkou a za války a poválečný odsun Němců (Schlapcke, Hammerschmied, Terezka, Líza)
- odbojáři nejsou vždy výhradně komunisté (Filip, Rosťa)
- váleční političtí vězni nemusejí být nutně ryzí charaktery (Kostrhún)
- lidé, kteří za války skončili v koncentráku, nebyli vždy hrdinové, ale leckdy třeba jen neschopní slaboši (Kuba)
- do Revolučních gard se dávají ti největší gauneři (Bošek)
- při politických čistkách v 50. letech nevinní lidé kvůli bolševickým kariéristům přicházeli o funkce – politické i pracovní – či dokonce přímo na základě podvržených udání skončili za mřížemi (Kuba, Vojta, Hajný)
- vysoký komunistický funkcionář je nerozhodný zbabělec, který se do funkce dostane víceméně náhodou a absolutně na ni nestačí (Kuba)
- po únoru 48 se na místo ředitelů dostávali lidé, kteří třeba nebyli zlí, ale profesi absolutně nerozuměli – sklárně tak šéfuje hutník z Ostravy, který o skle neví nic (Hajný)
- vysoký komunistický funkcionář naprosto nepokrytě bere úplatky (Bošek)
- komunisté zbavovali bez pardonu živností poctivé lidi, kteří nikoho nevykořisťovali a ke svému majetku se dostali tvrdou prací a schopnostmi (Josef)
- soukromý živnostník má v první řadě starost o své zákazníky a jeho podnik prosperuje; když se pak dostane do rukou komunistům, následuje dramatický úpadek
- komunistický režim svým byrokratickým systémem a korupcí vezme chuť do podnikání i těm nejotrlejším (Josef)
- do KSČ se po roce 1945 dostávali udavači, kariéristé a gauneři, kteří se vyškrábali bez problémů do nejvyšších funkcí (Bošek)
- i když o výše uvedeném jeho spolustraníci vědí, zakazují o tom mluvit, aby to partaj nepoškodilo (Kuba)
Hlavní záporák seriálu, komunistický funkcionář Bořivoj Bošek (Petr Haničinec) páchá zlo v podstatě od první chvíle, kdy se v seriálu objeví: málem způsobí výhas pece, okrádá jako mistr svého pomocníka, vykřikuje, že by se s Němci mělo zatočit, a za války s nimi přitom spolupracuje jako Werkschutz, po válce s páskou Revolučních gard organizuje rychlý odsun Němců, po vstupu do strany získává post předsedy národního výboru, bere nepokrytě úplatky a pomocí udání a podrazů se stane ředitelem sklářské huti. Podrazáka, který se celou dobu velkohubě ohání zájmy dělnické třídy, pak v posledním dílu Jakub Cirkl na oslavách stého výročí založení albrechtické huti veřejně obviní, že udával gestapu, a Boška následně sebere StB. S ohledem na předchozí Boškovo působení ale závěrečné 'senzační' odhalení působí spíše křečovitým dojmem. Jakub si následně uváže šátek, s nímž do Albrechtic přišel, a odejde zemřít do sklářské dílny.
Po roce 1989 reprízovala seriál v roce 2005 Prima, Česká televize se k tomu odhodlala pouze v roce 1993. Poslanec Igor Němec z ODS tehdy ovšem v parlamentu označil za ostudné, když televize „uvádí seriál, který výrazně zkresluje naši minulost“. Mimochodem to byl týž Igor Němec, který jako pražský primátor v roce 2002, kdy metropoli devastovala povodeň, označil situaci za „nadmíru výtečnou“.
Seriál se natáčel v Tasicích, kde byla v roce 1796 založena jedna z nejstarších skláren v Evropě. Nyní je tu sklářský skanzen Huť Jakub.
Pusťte si seriál Synové a dcery Jakuba skláře na YouTube: