Cesty Sibiří: Fotografická esej Martina Wágnera

Czech Photo Gallery na pražském Újezdě na Malé Straně otevřela 8. 3. 2012 výstavu fotografií Martina Wágnera Cesty Sibiří. Od pohoří Uralu po Čukotku. Stejně jako předchozí přehlídky Wágnerovy fotografické tvorby i tato zatím poslední dokazuje, že zde vyrůstá další výrazná osobnost české dokumentární fotografie, i když termín „dokumentární“ poněkud omezuje skutečnou povahu jeho prací. Jsou víc než jen prostým dokumentem zachycujícím skutečnost nebo děj bez osobního postoje či komentáře v podtextu díla. Jsou velkolepou fotografickou esejí o Matičce Rusi, která zdaleka není u konce.

Stále ještě student Institutu tvůrčí fotografe v Opavě Martin Wágner (*1980) cestuje po Rusi už 15 let. Svou první výpravu podnikl ve svých 17 letech v r. 1997 a dosud uskutečnil 20 výprav. „Život jsem rozděloval na cesty a ne na roky nebo školy,“ vzpomíná Wágner. „Toulal jsem se sice hodně také po Evropě a jednou mě osud zanesl až do Japonska, ale plnohodnotné cestování to nebylo. Teprve v Rusku, zejména na Sibiři a Dálném východě, jsem objevil zvláštní vztah domorodců k poutníkům. Je to pro mne sváteční chvíle, mohu-li nahlédnout do života dosud neznámého člověka.“

Teprve obtížné putování Ruskem, které si většina z nás ani nedovede představit, považuje autor za to pravé a skutečné a teprve v Rusku v průběhu oněch 15 let si vytváří vlastní autorský rukopis, na tak mladého člověka neobyčejně vyzrálý a lidsky velmi citlivý. Prožitek na vlastní kůži, který za tím vším cítíme, spoluvytváří podivuhodnou atmosféru této jedinečné kolekce fotografických obrazů.

  • Starověrec (řeka Běrusa, 2006)
    Starověrec (řeka Běrusa, 2006) autor: Martin Wágner, zdroj: Czech Photo Gallery
  • Lovci mrožů (Čukotský poloostrov, 2004)
    Lovci mrožů (Čukotský poloostrov, 2004) autor: Martin Wágner, zdroj: Czech Photo Gallery

Autor vystavuje na 30 černobílých velkoformátových snímků, jimž jemná zrnitost dodává punc autenticity dávno minulého času; jako by samy fotografie byly stejně staré, jako jsou místa dotčená současnou civilizací jen okrajově nebo vůbec ne a do nichž zapadají lidské postavy výrazem i oděvem hodící se o jedno až dvě století zpátky. Přestože tušíme, že příroda Ruska, jeho nekonečných severních i východních oblastí musí být nádherná ve své barevnosti, Wágner nám tuto rozkoš smyslů nedopřeje. Drží je zkrátka, jeho vyprávění je pod kontrolou černé a bílé, absolutní kontrast dvou krajních mezí zjemňuje jen struktura obrazu, a divákovi tak nic neusnadňuje, jeho pohledu neuleví nebeská modř nad stepí, zrcadlení zeleně na hladině jezer ani ho nerozruší krvavá červeň při porcování velryb a mrožů na kamenitém břehu syrové krajiny vyvrhnuté mořem. Existuje jen černá a bílá.

Ani lidé z jeho fotografií se neusmívají. Vidíme zde vážnost a opravdovost každodenního zápasu o živobytí, ať jsou to pastevci sobů, nebo lovci velryb na Čukotce, geologové na kurilských vulkánech, s nimiž strávil Martin Wágner tři roky, ekologové zkoumající vliv těžby ropy na život velryb v Ochotském moři, nebo mniši v pravoslavném klášteře; vidíme soustředění kněze při obřadu svěcení Rusi, ostýchavé oblékání žen před obřadem křtu, odvěký rituál pečení chleba, dotkne se nás bezčasí starověrců žijících si 400 let po svém, nepostižených komunismem ani jinými vymoženostmi civilizace. Dokonce ani děti se zde nesmějí a nehrají si, zastihneme je při práci, stejně jako dospělé, nebo zadumané nad sešitem ve škole o dvou žácích. Práce a opravdovost, jakou bohatší část světa dávno zapomněla.

Cesty Sibiří - fotografie Martina Wágnera (Czech Photo Gallery)
Cesty Sibiří - fotografie Martina Wágnera (Czech Photo Gallery)

Člověk může jen tušit, jak nesmírně obtížné bylo takové snímky pořídit. V jednom ze svých publikovaných rozhovorů Martin Wágner popisuje, jak obezřetní a nekomunikativní jsou starověrci; nesměl spát v jejich domě, ale ve stanu, nesměl jíst stejným příborem ani ze stejného nádobí, při jídle s nimi nesměl sedět za jedním stolem… A přesto vznikl unikátní soubor fotografií, jehož význam ocení vedle fotografů a cestovatelů také etnografové, pro něž je Rusko dodnes neobyčejně tvrdý terén ke studiu. O samotném autorovi vypovídají, že má dar umět navázat přátelství a získat si důvěru lidí, se kterými pracuje. „Do Ruska,“ říká fotograf, „se vracím především díky lidem, které potkávám, s nimiž se přátelím a kteří mi pomáhají. Vstřícnost se opakuje na každé cestě, i když nemám nic na oplátku.“

Stejně pomalé jako život v odlehlých částech ruského Dálného východu je i tempo autorova vyprávění, nic neuspěchává, rytmus fotografií určují pouze kompozice snímků a řetězení jednotlivých výjevů - bezčasí má svůj vlastní plán a kráčí kupředu po svém. Dokonce i při zachycování dějů, u kterých by člověk předpokládal jakousi dynamiku, rozostřuje autor hranici mezi rychlým a pomalým: vlak stojí ve věkovité krajině a sotva ho v té rozloze vidět, ačkoli ve skutečnosti se řítí po trase Transsibiřské magistrály; je skutečný a je důležitý, neboť s sebou veze lidi i s jejich osudy a i my jsme v tu chvíli s cestujícími ve vlaku, dýcháme stejný vzduch a účastníme se jízdy nekonečnou krajinou, poznáváme lidská sídla zapomenutých vesnic postavená po vzoru předků vlastními silami, ponurá sídliště měst. Autorova empatie a schopnost splynout s prostředím i v tak stísněném prostoru, jako je vlakové kupé, dosahuje nejzazších hranic, fotograf není, zůstává jen obraz a jeho příběh.

  • Trasa na Iultin (Čukotský poloostrov, 2004)
    Trasa na Iultin (Čukotský poloostrov, 2004) autor: Martin Wágner, zdroj: Czech Photo Gallery
  • Město Nižnevartovsk (Západní Sibiř, 2009)
    Město Nižnevartovsk (Západní Sibiř, 2009) autor: Martin Wágner, zdroj: Czech Photo Gallery

Koncentrace zobrazené syrovosti vyvolává otázku, jaké je dnešní Rusko. Odpověď Martina Wágnera je řečena stejně natvrdo jako jeho fotografie: „Zatímco ve městech se zlepšuje ekonomická situace, lidé jsou sytí, mají televizi a internet, vesnice se úplně vytrácejí před očima, zůstávají jen ti, co nedokáží odjet, a pomalu se upíjejí. Svým způsobem to ale platí pro celou zemi: perspektivnější odjíždějí do zahraničí a doma zůstává vrstva, která přijímá vše, co jí předkládá televize. Televize ji vychovává a vychovává ji špatně.“ Tím víc stoupá význam doslova objevitelských cest, jaké podniká Martin Wágner. Zachycuje to, co nenávratně mizí, a tvoří se znalostí situace, s pochopením a citlivostí. Dalo by se říci, že jako fotograf udělal pro současné Rusko maximum. Naštěstí se putování po Rusi ještě nenasytil a jeho vizuální esej bude mít zcela určitě další pokračování.

Cílené, dlouhodobé soustředění Martina Wágnera na tuto geografickou i kulturní oblast světa zachycené jeho dosavadním fotografických dílem je významné v rovině informační, cestovatelské, dokumentární, umělecké i humanistické. Jeho vypravěčské nadání jistě ocení i ti, kteří se 22. března v 18 hodin setkají s autorem osobně při živé besedě v prostorách Czech Photo Gallery, Újezd 19, Praha 1. Samotná výstava Cesty Sibiří. Od pohoří Uralu po Čukotku potrvá do 22. 4. 2012.

Cesty Sibiří - fotografie Martina Wágnera (Czech Photo Gallery)
Cesty Sibiří - fotografie Martina Wágnera (Czech Photo Gallery)

Martin Wágner (*1980) studuje Institut tvůrčí fotografe v Opavě. Od roku 1997 se zabývá Ruskem. Fotografoval vulkanology na Kurilských ostrovech, Transsibiřskou magistrálu, zapadlou pekárnu Chlebozavod, solnou studnu, dobývání zlata v Partizansku, ropné vrty na Dálném Východě a podnikl mnohá další dobrodružství. Za sibiřskými pastevci sobů se vypravil v sezoně i za třeskutých mrazů. Velrybáře na Čukotce zachytil tak, jako by se stal svědkem štvanice na mamuty. Včetně šamanského obřadu. Poblíž Jekatěrinburgu se připojil ke křížovému pochodu a zažil Křest Rusi. Viděl zamrzlý Bajkal, lov kachen na Angaře, plavil se na zaoceánské nákladní lodi…