Roman Týc: Co získá (a ztratí) umělec za mřížemi

Praha – Kontroverzní umělec a člen výtvarné skupiny Ztohoven, Roman Týc, je týden na svobodě. Pankráckou věznici, kde byl měsíc kvůli umělecky pojednaným sklíčkům na semaforech, opustil minulou sobotu. Médiím se vyhýbá, České televizi ale rozhovor poskytl.

"To prostředí je tak koncentrované, že všechno se tam děje okamžitě. Když řešíš svůj problém venku, tak se někam zdekuješ, nevídáš se s nikým atd. Tam se s lidmi vídat musíš, jsi s nimi v permanentním kontaktu. Dějí se tam tak šílené věci, že člověk najednou intenzivně řeší, jak z toho ven, tak spolkne lžíci a hned je venku,“ přiblížil život za mřížemi umělec Týc.

Ani ve vězení nepřestal tvořit, ale práce to byla spíše očistného směru. „Nejdůležitější, za co by tam člověk měl bojovat je neztratit sám sebe. Dělal jsem tam koláže, proto, abych se nezbláznil. Materiály, které jsem využíval byly časopisy, které jsem získával od muklů. Je to takový můj deník. Jsem výtvarník, tak jsem i kreslil. Kreslil jsem, protože jsem neměl fotoaparát. Když už jsem měl možnost tam něco nakreslit, tak to pro mne muselo být něco významného, co jsem si chtěl zachytit.“ 

Roman Týc své zážitky z pobytu v nápravném zařízení teprvé třídí a zpracovává. „Pořád říkám, nechci si stěžovat na podmínky v kriminále. Já jsem tam byl měsíc, to nebylo tak náročné, ale lidi, kteří tam jsou léta, u nich to je problém zachovat si sám sebe. Utrpení spočívá především v přetrhání osobních vztahů, že lidé přijdou o své blízké, nikoli to, že se v teplé vodě mohou umýt jednou týdně. Abych se tam zorientoval, musel jsem si vymyslet příměry. Jedním z nich bylo, že jsem si představoval, že kriminál je zmenšenina společnosti, která je venku. Je to jistě velká zkušenost a to pro každého.“ 

Pokud se nápravy v takovém zařízení týká, je Týc velmi skeptický. „Kriminál nikoho nenapraví. Tu věc, kterou jsem udělal, jsem nikdy nevnímal jako trestný čin, takže pro mne i ten pobyt v kriminále nebyl trestem. Naopak jsem to přijal jako zkoušku, co sám zvládnu. Trochu mě ale vyděsilo, když mi spoluvězeň jednou řekl - brácho, ty ale umíš sedět!“

„Důležité v celé této moji situaci je zjištění, že když vás chce systém trestat, tak se mu to podaří. Nejprve mne soudili, za veřejné ohrožení a až následně u soudu to přehodnotili na ničení, což bylo i pro mne překvapení. Pro mne je odpor vůči systému do jisté míry program, cíl a směr, určitá kritika a snažím se, aby forma, ve které se vyjadřuji, nebyla prvoplánová. To platilo i pro projekt se semafory. Nakonec ten výsledek byl absolutní, systém mě totiž donutil k poslušnosti. Paradoxně se tím potvrdil smysl mého projektu. Kdyby totiž k tomu všemu nedošlo, tak lidé, kteří nemají ochotu nahlížet do hloubky sdělení, celou věc by vnímali jen esteticky, přičemž ona estetická nebyla,“ zhodnotil dopad celé situace.

„Jestli budu dál tím aktivistou, nevím, obávám se, že do určité míry zlomený jsem, ale ne kriminálem, nýbrž systémem. Je zapotřebí si uvědomit, že od této chvíle mám v papírech, že jsem byl ve výkonu trestu a tím pádem se na mne, jako na osobu, už nahlíží jinak. Navíc se tím stávám slabým článkem skupiny Ztohoven, takže i to se musí vzít v úvahu. Jak to všechno bude dál, momentálně opravdu nevím,“ uzavřel rozhovor Roman Týc.