Jan Koblasa poslouchá materiál

Praha – Pod záštitou prezidenta republiky Václava Klause se v pátek 13. dubna 2012 otevře expozice „Jan Koblasa – Retrospektiva“, která zahrne na 200 děl tohoto významného umělce. Vernisáž však proběhne již dnes v 18.00 hodin v Jízdárně Pražského hradu za osobní účasti prezidenta. Jan Koblasa se sám považuje především za sochaře, přestože jeho tvorba zasahuje i do oblasti malby, grafiky, kresby a scénografie.

Sochař, malíř a scénograf Jan Koblasa žijící od roku 1968 v Německu je jedním z nejuznávanějších exilových umělců. Jádrem jeho výstavy na Pražském hradě je dílo právě z německého období. V patře Jízdárny však návštěvníci najdou mj. i Koblasovu informelní tvorbu ze 60. let 20. století.

„Když tvořím, nikdy dopředu nevím, co vznikne. Jde z toho trochu strach, ale zase ten děs je určitou hnací silou. Hledám cosi a hledám to autenticky v materiálu a v dialogu s ním. Materiál má svoji hlavu a já ho musím poslouchat, tím pádem pak mohou vznikat díla,“ řekl v rozhovoru pro ČT24 výtvarník.

Video Reportáž Ivy Němcové
video

Reportáž Ivy Němcové

„Jan Koblasa se už za dob studií v 50. letech aktivně účastnil veřejného uměleckého života. Šlo tehdy ovšem o neoficiální akce, které stály v opozici vůči vůdčí komunistické ideologii. K takovým patřil jeho podíl na organizaci Malmuzherciády (1954 Praha a výstava na Střeleckém ostrově v Praze 1957). Toto dada vystoupení se stalo jádrem skupiny Šmidrů (pojmenování skupiny se zrodilo v roce 1957). Z výtvarných umělců byli dalšími členy Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš a Jaroslav Vožniak. Vystoupení Šmidrů bylo studentskou recesí, dadaistickým gestem a manifestací odporu nejen k současné oficiální situaci, ale vůči konvencím vůbec. Absurdita, bizarnost, grotesknost, parodie, černý humor, sarkasmus se zpočátku projevovaly spíše než ve výtvarné tvorbě v happeningově laděném programu již zmíněných večerů a šmidřích schůzí,“ uvádí tvorbu výtvarníka do souvislostí Ivona Raimanová. 

V roce 1968 Jan Koblasa emigroval. Okupace Československa v srpnu 1968 jej zastihla v Itálii, ale azyl získal v severním Německu. V roce 1969 založil v Kielu na Muthesius Fachhochschule obor volné plastiky, který ve funkci profesora vedl až do roku 1998.

  • Jan Koblasa - Oběť (1989)
    Jan Koblasa - Oběť (1989) autor: archiv Jana Koblasy, zdroj: Artlist
  • Jan Koblasa - Návrat ztraceného syna (1988)
    Jan Koblasa - Návrat ztraceného syna (1988) autor: archiv Jana Koblasy, zdroj: Artlist

„Tvorba, která vznikla po roce 1968, je těžko zařaditelná do určitého stylového 'šuplíčku'. Těsně po emigraci vznikl amorfně tvarovaný cyklus hlav (Lamento, Plazit jazyk), v nichž se Koblasa vrací k modelování z hlíny, kterou odlévá do bronzu. Některé hlavy jsou vyhotoveny z polychromované umělé hmoty. Expresivní hlavy lze vnímat jako odpověď na trýznivé pocity, vyvolané vynuceným odchodem z rodné země. Později Koblasa v emigraci dochází spíše k oproštěnosti a zjednodušení plastické formy. Sochy vyznívají střídmostí a jednoduchostí tvaru. Mizí existenciální naléhavost, vyjádřená destruováním hmoty a vyznívající expresivně dramaticky. V některých dílech dospívá geometrizací tvaru až k velmi redukované a oproštěné sochařské formě. Ve své tvorbě v emigraci se i nadále zabývá nadčasovými náměty se symbolickým významem,“ doplňuje Raimanová. 

Tematicky se Koblasova tvorba pohybuje v několika okruzích. Jedním z nich je mýtus Země, uplatňující se už v rané informelní tvorbě, např. v cyklu Finis Terrae. Také tématem oběti se zabývá Koblasa už od sklonku 50. let (Utrpení sv. Šebastiana, Obětina, Veroničina rouška). Další okruh jeho tvorby tvoří práce, které se přibližují kultovním idolickým předmětům. Sem patří raná díla jako série Králů nebo Magdalena. 

Jan Koblasa - Lamento Mojžíš (1970)
Jan Koblasa - Lamento Mojžíš (1970)

„Podíváme-li se na Koblasovo dílo jako na celek, uvědomíme si, že je plné symbolů a znaků a že velkou roli v něm hrají návraty k mýtům a k archetypům. Tento útěk k počátkům chápe Koblasa jako oporu v dnešním chaotickém světě. Dílo Jana Koblasy lze charakterizovat jako teritorium, v němž se střetávají poselství dávné historie (až prehistorie) se současným stavem života a dnešními pocity člověka,“ uzavírá Ivona Raimanová.