V rukou Kateřiny Tučkové se řetězí osudy bohyní ze Žítkové

Praha - Žítkovské bohyně vyprávějí příběh o ženské duši, magii a zasuté části české historie. Hlavní hrdinkou je Dora Idesová, poslední z rodu žítkovských bohyní, venkovských vědem a léčitelek z Bílých Karpat, která pátrá po svých kořenech. Skutečná autorka knihy na pomezí románu a literatury faktu, spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková, je svým způsobem Dořino alter ego.

Odpovědět na otázku, nakolik je kniha faktem či fikcí, je podle Tučkové velmi těžké. „Příběh je částečně skutečný a částečně jsem musela udělat oslí můstky,“ říká Tučková, která byla hostem Profilu ČT24. Románová vypravěčka Dora Idesová je sice vymyšlenou postavou, jež však odkrývá skutečné životy. „Zvolila jsem ji proto, aby se v jejích rukou mohly řetězit veškeré osudy. Je badatelkou, chodí do archivu a nachází osudy skutečných, kdysi žijících bohyní,“ popisuje Tučková de facto svou vlastní úlohu.

Léčitelky, šarlatánky, černokněžnice?

Příprava knihy trvala přes tři roky. Začala pečlivou četbou historické literatury a pokračovala rozhovory s pamětníky, jejichž názory na bohyně se často velmi různí. Z jedné strany byly takzvané bohyně vážené jako moudré rádkyně a léčitelky v těžko přístupném regionu. „Na druhé straně někteří lidé tvrdili, že to byly šarlatánky, což je v případě alternativní medicíny vždycky problém, nakolik pomáhá, je sugescí nebo podfukářstvím,“ uvažuje Tučková.

Někteří svědkové upozorňují na to, že žítkovské bohyně nebyly pouze dobré pomocnice, které by se věnovaly jen bílé magii, ale že dokázaly černou magií i škodit. „Z dvacátých let minulého století pochází případ, který se dostal až před uherskohradištský soud, kdy byla jedna z bohyní nařčena, že vyráběla takzvaného 'slepenca', což byla figurka z hlíny, nehtů a vlasů oběti,“ vypráví Tučková. Obětí zaklínání černokněžnice měl být muž, jehož manželka si přišla k bohyním pro něj vyžádat smrt.

Zvláštní schopnosti a kontroverzní pověst žítkovských žen s sebou nesly i tragické důsledky. Bohyně byly stíhány státní mocí v rámci raně novověkých čarodějnických procesů, za války je pronásledovali nacisté a perzekuovány byly i za komunistů.

Na samotě ve styku s přírodou

Žítková je jedna z pěti vesnic, které tvoří region Moravských kopanic v Bílých Karpatech. Vesnice se rozkládají na kopcích nad Starým Hrozenkovem. Jak říká Tučková: „Žítková je vesnička, která se skládá spíše ze samot. Je tam vždy šest, sedm kilometrů od jednoho domu k dalšímu. Lidé tam žili v denodenním styku s přírodou, proto tam mohly vyrůst ženy, které měly takové znalosti.“

/*json*/{"map":{"lat":48.981681605241,"lng":17.884197235107,"zoom":13,"mapTypeId":"roadmap"},"markers":[{"lat":48.980136,"lng":17.881001,"type":"1","description":""}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Brněnské nakladatelství Host publikovalo nový román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně nejprve v elektronické podobě; až posléze vyšla i tištěná verze. „Zaměřili jsme se na majitele čteček a mladé lidi, kteří preferují elektronické knihy. Je to samozřejmě svým způsobem pokus,“ uvedla Dana Blatná z Hostu. Host zatím u podobně očekávaného titulu nikdy nevydal elektronickou knihu ještě před tištěným vydáním. Nechovají se tak ani ostatní velká nakladatelství v Česku.

Vyhnání Gerty Schnirch a komiksy

Tučková se do povědomí čtenářů zapsala v roce 2009 knihou Vyhnání Gerty Schnirch o osudech Němců v poválečném Brně. Zvítězila v jedné z kategorií Ceny Magnesia Litera, dočkala se nominací na Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu Jiřího Ortena. Je také autorkou několika odborných publikací o českém výtvarném umění, působí jako kurátorka.

V současnosti připravila výstavu Komiks nejen v komiksu, která doprovází hlavní téma letošního ročníku knižního veletrhu Svět knihy 2012. Představuje české umělce, kteří se profilují po roce 1989 jako komiksoví tvůrci nebo jako autoři, kteří ve své volné tvorbě přirozeně pracují s prvky „komiksovosti“.