Drahoušku, já jsem chtěla hrát

Praha – Před týdnem zemřela Zita Kabátová, poslední velká legenda českého prvorepublikového filmu. Na stříbrném plátně ztvárnila desítky rolí. Její kariéra má ale i odvrácenou stranu: za protektorátu natáčela německé snímky, takovou účast mnozí považují za projev kolaborace. Protirežimnímu účinkování tehdejších filmových hvězd se věnoval jeden z příspěvků pořadu 168 hodin.

„Zeptal jsem se jí na ono – v uvozovkách – kolaborantství s nacistickým režimem a na její přátelství s nacistickými pohlaváry,“ vzpomíná publicista Jan Rejžek na jeden rozhovorů se Zitou Kabátovou na toto téma. „Odpověděla mi typicky šarmantním způsobem: 'Drahoušku, a co jsem měla dělat? Já jsem chtěla hrát.' Teprve později jsem se dozvěděl z různých zdrojů, že oproti třeba Lídě Baarové nebo Čeňku Šléglovi nebyla žádná horlivá sympatizantka s režimem.“

Publicista Jan Rejžek: Nezapomenu na slavnou větu Josefa Kemra, že umělec v době nesvobody nepřijímá výsady ani pocty. Nelze oddělit umění, tvorbu od podmínek, ve kterých vzniká. Nebo když někdo moci jde vstříc a nadbíhá jí.


Natáčet nejezdili herci do Německa, filmy vznikaly v Praze, v barrandovských ateliérech ve společnosti Prag-Film. „Hráli v nich němečtí herci, tu a tam se objevil český režisér, který si vzal německé jméno, třeba Friedrich Zittau byl Miroslav Cikán. Kabátová tam také točila a vykládala o tom, jak by to byla odrůda českého filmu, ale to není pravda,“ odmítá teatrolog Vladimír Just s upozorněním, že vše, co se v Prag-Filmu dělo, bylo řízeno ministrem propagandy Josephem Goebbelsem.

Význam divadla a filmu si nacisté velmi dobře uvědomovali. Pro prezentaci loajality umělců si vybrali Národní divadlo, kde přinutili v roce 1942 hajlovat desítky českých herců. Byl mezi nimi i Karel Höger, který seděl ve zlaté kapličce i o 35 let, kdy se opakoval podobný scénář v souvislosti s Antichartou. Právě k dilematu, které bylo spojeno s jejím podepsáním, respektive nepodepsáním, je přirovnávána situace, v níž se čeští herci ocitli při rozhodování o účinkování v německých filmech.

„Pokud jsi nepodepsal Antichartu, mohl jsi přijít o práci. Pokud za války herec odmítl hrát v německém filmu, mohl být odvezen do koncentračního tábora. Ptal jsem se na to pamětníků a není znám případ, že by někdo odmítl hrát v německém filmu a ta perzekuce by přišla v takovém rozsahu,“ poznamenává k možnosti, že volba o účinkování nebo neúčinkování, mohla být pro válečné herce volbou mezi životem a smrtí, Aleš Cibulka, který se osudu hvězd 30. a 40. let věnuje ve svých knihách i pořadech. „Celá řada hereček to udělala tak, že se vzdala filmové kariéry,“ dodal, že tu bylo ještě takové řešení.

Symbolem kolaborace a osobního selhání se stal Vlasta Burian, který se paradoxně německé filmové produkci jako jeden z mála úspěšně vyhýbal. Osudný se mu stal krátký rozhlasový skeč. „V řadě jiných skečů hráli podobné postavy třeba Jára Kohout nebo Ferenc Futurista a žádné problémy po válce neměli. Ale na Buriana se to svezlo, protože byl symbolem českého baťismu v kultuře. Včas nepřehodil výhybku a odnesl to za všechny,“ domnívá se Vladimír Just.