České filmy se perou o místo na slunci

Praha – České filmy jsou lecčím specifické. Někdo je zbožňuje pro typický styl humoru, jiným připadají prázdné a bez nápadu. Ale to se děje doma. Jaký je názor na naši kinematografii jinde? Má to vůbec cenu? Cesta přes hranice je leckdy lemovaná různými překážkami.

České filmové centrum letos slaví deset let existence. Jde o jakousi databázi všech filmů, které se v Česku natočili po revoluci. Instituce je pomyslným rodičem všech snímků, který je doprovází na zahraniční festivaly a případným zájemcům s radostí sdělí, co se u nás kdy točí. Motto filmového centra by mohlo znít: všechno pěkně na jednom místě. 

Jenže je o české snímky v zahraničí vůbec zájem? Zaměstnankyně zmíněného centra Jana Černík se domnívá, že prosadit domácí kinematografii v zahraničí nebylo ze začátku rozhodně lehké. Situace se však neustále zlepšuje, a to taky vlivem nastupující generace, která se tlačí víc dopředu. 

V Evropě se dnes navíc točí nepřeberné množství filmů, a tak je těžké kamkoliv se dostat. Kritička Darina Křivánková souhlasí: „V rámci Evropy se filmy prodávají i propagují celkem obtížně.“

Skutečný zájem je o snímky typu Alois Nebel, tedy něčím osobité – ať už jde o grafiku, nebo příběh. Poslední dobou sklízejí ovoce také české dokumenty. Správná cesta však podle Křivánkové vede přes evropskou koprodukci. Filmu zdaleka nejvíc pomůže, pokud rovnou vzniká jako součást evropského projektu. Příkladem je animovaný snímek Tramvaj Michaely Pavlátové. 

„Nesedět doma, ale aktivně se podílet na tom, co se v Evropě děje, co se točí,“ vysvětluje Křivánková možné tajemství úspěchu. Vliv na případný trhák má přirozeně i kvalita. Jana Černík doplní, že se České filmové centrum snaží českým filmům v zahraničí vybudovat pozici. Řešení se podle ní ale nachází v provázanější spolupráci světových institucí. 

Do budoucna mají české snímky potenciál. Cesta však bude ještě trnitá.