Výstava, která nepřekročila stín paneláku

S přihlédnutím k tomu, že bezmála polovina obyvatel Prahy žije v panelových domech (neuvěřitelný počet – 470 tisíc), lze logicky očekávat, že výstava pojmenovaná Pražská panelová sídliště bude velkým trhákem. Není tomu tak, přestože přináší jednoduchý koncept, nijak odvážné komentáře a navíc k tomu možnost odnést si dvě vzrušující mapy - jednoduchou mapující sídliště a složitější a smutnější, připomínku prezentace Pavla Karouse Vetřelci a volavky o výtvarných dílech desítek dodnes renomovaných umělců právě na pražských sídlištích sedmdesátých a osmdesátých let.

Zdroj: URM / archiv autora Autor: Ivo Oberstein

Autoři výstavy nabídli zajímavé architektonické řešení expozice, které nás provede mezi modely a mapami těch největších stavebních realizací totalitního poválečného období. Texty, které výstavu doprovázejí, jsou velmi střídmé, s nadhledem hodnotící, lehce kritizující. Pro většinu návštěvníků výstava přináší očekávané původní fotografické záběry, často nepřesvědčující ani u projektů, které jsou dnes přijímány s uznáním a sympatií. Navíc kolorit doby (šedivost, nedokončenost, zašlé značky aut, prostý parter celých čtvrtí, v naprosté většině černobílé reprodukce) celou prezentaci halí do jakéhosi sentimentálně smutného tvaru. Pro ty, kteří bydlí na menších stavebních celcích, je vlastně k dispozici hlavně skládací mapa se základními rozměrovými údaji a schematickými plošnými znaky.

Přesto je návštěva z řady důvodů zajímavá. Divákovi je předkládána v řadě případů ideová vysněná autorská varianta pozdějších realizací, ořezaná celou řadou vlivů – finančními podmínkami, materiálovými nedostatky, změnou koncepcí za jízdy, vlivem dodavatelských stavebních a výrobních organizací a také nekvalitou řemeslnické práce. Známí architekti, pod snovými projekty podepsaní, navíc logicky propadli jakési hodně levicové vizi univerzálního socialistického člověka se standardními požadavky, unifikovaným způsobem života, společnou životní úrovní a minimálními nároky. Tento kontrast, vyčnívající jako hlavní téma celé expozice, je důležitým momentem, posouvajícím celou expozici do dalšího plánu, možná ani autory nezamýšleného.

  • Model Slunečních domů na hlavním náměstí Jihozápadního Města (1985)
    Model Slunečních domů na hlavním náměstí Jihozápadního Města (1985) zdroj: URM / soukromý archiv
  • Sídliště Prosek (1974), vedoucí projektant: Jan Růžička
    Sídliště Prosek (1974), vedoucí projektant: Jan Růžička autor: Karel Neubert, zdroj: URM

Ohromující rozměry celé výstavby obrovských, takřka statisícových čtvrtí, uspokojujících oko diváka zejména právě ve formě modelu či pohledu z letadla, degradované pak na zemi strojově vyrobenými donekonečna se opakujícími krabicemi, místem, postrádajícím jakýkoliv individuální detail i stopu humoru, jsou jednou ze smutných stránek reality. Vrcholem tohoto smutného informačního toku pak je projekce jakéhosi propagandisticicko-informačního (dobového) blábolu, který samozřejmě nasazuje všemu korunu, doprovázen neuvěřitelným hlasem známého národního umělce.

Ale – teď to přijde:

Výstavě schází (ale možná pro vyznění věci je to dobře) poučená reflexe ze současnosti, která posouvá a korunuje celý pohled na toto kolektivistické bydlení naštěstí jiným směrem. Přestalo se žehrat a fňukat na nepříliš šikovně řešené prostory a koncept – když se zjistilo, že novodobí stavebníci a developeři zaneřádili Prahu naštěstí na daleko menší ploše tisícovkami daleko méně kvalitních bytů, předražených a velmi špatně koncepčně řešených.

Interiéry bytů na Invalidovně, 1963, Emanuela Kittrichová, Jaroslav Horný a kol.
Interiéry bytů na Invalidovně, 1963, Emanuela Kittrichová, Jaroslav Horný a kol.

Většina původních panelových domů byla dnes dobarvena většinou (ne vždy) novými svěžími barevnými fasádami, byla vyměněna okna, technologie, bytová jádra, domy byly z bočních stran zatepleny. Mezitím vzrostla neuvěřitelně vložená zeleň, která dodala předtím šedivým místům nové kouzlo a dynamiku, dokončily se dopravní trasy, plně se začalo využívat metro, často vhodně prodloužené, prostory se na řadě míst vhodně (někde však také nevhodně) zahustily, nedošlo k očekávané ghetizaci sídlišť…

Právě tento překvapivý vývoj by mohla možná příští výstava na toto téma přinést. Ta dnešní je důležitým mezníkem ve studiu vývoje stavebního myšlení a hlavně realizace v šedesátých až osmdesátých letech. Ta budoucí by měla analyzovat nové nečekané kvality bývalého masově dostupného sociálního bydlení v nových podmínkách.

Zimní radovánky ve vnitřním prostoru "rondelu" na Lužinách (1988)
Zimní radovánky ve vnitřním prostoru „rondelu“ na Lužinách (1988)

Pražská panelová sídliště. Kdy a kde: Sál architektů, Staroměstská radnice, 4. patro; výstava potrvá do 16. 9. 2012; vstup zdarma.