Výstavy v ústraní aneb proč Hrad mlčí?

Personifikace pražského hradního areálu má v Čechách dlouhou tradici, vážící se k pestré minulosti i úkolům, které tento soubor budov a hlavně jeho obyvatelé v našich dějinách měli. Anebo spíše po určitá dlouhá období měli mít či naopak. Vynecháme-li neuvěřitelný počet zámků a hradů v královské Kodani či imperiální množství téhož v Londýně, existuje poblíž nám známé město a místo, se kterým by mohl Pražský hrad být srovnáván. Ano, je to vídeňský Burg, stejného jména, stejně rozlehlý a přepestrý a i ty podobné role by se tam, samozřejmě, že v jiných měřítkách, našly.

Zdroj: isifa/Lidové noviny Autor: Jan Zátorský

Oba hrady (i když dnes po řadě rozsáhlých přestaveb jsou to spíše zámky) mají také podobné role. Pro veřejnost se otevírají i jako rozsáhlé výstavní areály, všeobecně přijímané a navštěvované. Východní součástí vídeňského Burgu je velkolepý soubor výstavních prostor Albertina, se kterou Praha z řady pragmatických a zejména finančních důvodů soutěžit nemůže – má ale mnoho prostor, jejichž kouzlo i možnost využití v součtu také nejsou zanedbatelné.

Od počátku devadesátých let se tak výstavám otevřely kromě Belvederu i Míčovna, tereziánské křídlo, bývalé konírny, dále slouží upravená Rudolfova galerie a zejména rozsáhlá Jízdárna Pražského hradu. Zde všude se celoročně odehrávají a otevírají zajímavé a často i nákladné výstavní projekty, víceméně citlivě reagující na duch místa a jeho charakter. Na straně druhé nabízejí často své prostory i výstavám veskrze současným a často i vzrušujícím. To je pochvalná část mé poznámky.

Ale – zatímco návštěvník Vídně a Rakouska je masově zpracováván a informován o vídeňském hradním dění, doslova bombardován nejen internetovou a tištěnou reklamou, ale zejména venkovními billboardy, megaboardy, plakátovacími plochami, dálničními poutači, letáky, skládačkami a je tak připravován a sváděn do Albertiny i do dalších prostor, zůstává Pražský hrad cudně pootočen, klopíc své husté a přenádherné řasy. Heslo „sedávej, panenko, v koutě“ už opravdu neplatí. Panenky se představují, ukazují, vnucují, nasycený sledovatel a návštěvník velkých měst musí být patřičně ohlušen a probuzen. Což se v sousedské Vídni opravdu děje na každém kroku. Nezapomínejme navíc, že němčina je dnes velkým evropským jazykem a že druhým největším jazykem planety je angličtina, ve které se všechny propagační apely okolo vídeňského hradu zcela samozřejmě mutují.

Proč tato úvaha? V letošním roce jsme na Pražském hradě tiše odsoudili k nezájmu některé chvályhodné projekty, svým způsobem výjimečné a navíc mezinárodně sdělné a chápatelné. Je snad až ostudou, že se nikde nenašly prostředky na viditelnou a vtipnou reklamu na projekty, kterým věnovali autoři, kurátoři i další spolupracovníci včetně těch hradních značnou dávku energie, schopností, talentu, ale také lásky a pochopení.

Životní retrospektiva jednoho z největších žijících géniů současného českého soudobého umění Jana Koblasy v hradní Jízdárně je toho typickým příkladem. Radan Wagner spolu s žijícím autorem odvedli výjimečný kus práce, Koblasa po letech dovezl celou řadu objektů, které čeští diváci nemohli znát, rozsah celé výstavy byl obohacen i o výjimečně kladně přivítaný soubor raných děl z let šedesátých, a pomineme-li několik instalačních drobností, Jízdárna nabídla výstavu, která po dlouhou dobu neměla a asi jen tak nebude mít obdoby. Vzpomeneme-li na roli, kterou po celou dobu své tvorby Koblasa sehrál zprvu zde, posléze v sousedním Německu, je jeho postavení nezpochybnitelné. Vše se rozplynulo, výstava nebyla propagována žádným z dostupných a v Evropě všeobecně přijímaných způsobů. Jeden z hitů sezony se doslova opticky ztratil.

Fotografie Jana Reicha
Zdroj: Archiv Jany Reichové

Druhým příkladem, výrazně navázaným na českou fotografickou scénu i na typický životní příběh českého intelektuála dvacátého století, sepjatý s osudy této země, je další z retrospektiv, tentokrát brilantního fotografa Jana Reicha. Po nesmírném vypětí a odříkání sestavila zejména jeho žena spolu s dalšími odborníky obří soubor děl, která vytvářela pilíře Reichova díla a která jsou českou odbornou veřejností s uznáním a nadšením přijímána. Soubory jeho emotivních fotografií, dokumentujících a ozvláštňujících jeho pařížský pobyt, jeho cirkusová období, jeho lásku k ještě nedávné Praze, jeho úctu k velkoleposti české kultivované krajiny i bezpočet dalších učinily z této výstavy další přelomový zážitek. Sice nás může uklidnit, že výstava poběží v tereziánském křídle až do 18. srpna, ale bez patřičné mediální masáže může i ona být odsouzena ke spánku Šípkové Růženky.

Stejný osud počinů, které jsou v křoví uschovány a čekají na nepřicházejícího prince, patrně budou mít i další výstavní projekty. Extrémně přitažlivou by mohla být dvouvýstava v Belvederu a Císařské konírně, zcela nově přibližující prostředí a život krále Ferdinanda Dobrotivého, všeobecně zapomenuté a dlouho snad i záměrně opomenuté postavy devatenáctého století a navíc ještě českého království. Pikantnost celé řady detailů z jeho života a věrohodnost prostředí jemu blízkému dávají této akci pečeť výjimečnosti. Dozví se to návštěvník z Francie, co takhle australská rodinka? Slyšeli někdy o tomto jménu? Dnes by mohli, nebýt toho hustého šípkoví…

Naštěstí jsou Plečnikovy zahrady, otevřené před dvěma týdny, veřejně přístupné a navíc zařazené na procházkové trase nejbližším okolím hradního areálu. Očištění a obnovení některých funkcí a původních architektonických a stavebních řešení nejsou však samozřejmostí – byly nákladné a na svoji finalizaci čekaly desítky let. Tato fakta spolu s upozorněním na významné hodnoty, které Plečnik i těmto prostorám přinesl, běžnému návštěvníku utečou.

Výstava Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby
Zdroj: ČTK
Autor: Stanislav Peška

Princi s ostrým mečem, kde jsi? Prosekej cestu k pokladům, které Pražský hrad nabízí, nenech čekat ani zlomek času, pomoz přiblížit věhlas místa vídeňskému imperiálnímu Burgu! Vždyť kouzlo pražských hradních prostor je výjimečné, ojedinělé a výstavy, které zde vznikají, se často směle mohou řadit mezi podobné projekty kdekoliv v Evropě. Hrad by prostě neměl mlčet. Vlastně nás to všechny stojí naše peníze.