Lucia Piussi: Psaní je vlastně taková úchylačina

„Byl jako sud výbušniny svobody. Měl takovou zvláštní schopnost, že čas s ním měl úplně jinou dimenzi, člověk nechal svět za obzorem,“ vzpomíná na Ivana Martina Jirouse, výraznou osobnost českého undergroundu, Lucia Piussi. Magor byl fanouškem kapely Živé kvety, v níž Piussi působí a která je prý na slovenské scéně také trochu undergroundová. Slovenská hudebnice, herečka, textařka a prozaička byla hostem pořadu Před půlnocí.

S Jirousem se Piussi seznámila víceméně náhodou. Přišel na autorské čtení do knihkupectví, kde tehdy pracovala, a když mu pak jednou ujel vlak při přestupu v Žilině, setkali se znovu. To už mu kapela Živé kvety dala k poslechu svoje skladby.

„Pak jsme koncertovali v Praze v klubu Vagon a on tam přišel s plátěnou taškou, měl v ní všechny naše CD a tento básník, tento náš idol nám je začal dávat podepisovat,“ popisuje Piussi, jak začalo jejich přátelství. Možnost blíže ho poznat považuje za výjimečnou zkušenost. „I když takového člověka potkáte jen jednou, nikdy už na něj nezapomenete. Takových lidí po zemi mnoho nechodí,“ domnívá se Piussi.

Stejně tak ji – v necelých dvaceti letech - ovlivnilo seznámení s divadelníky ze Stoky, nezávislé bratislavské scény. Nasměrovalo její další cestu jinam, než původně Piussi zamýšlela. „Studovala jsem scenáristiku, měla jsem strašnou touhu dělat filmy. Ale když jsem poznala Stoku, bylo to tak fatální, že jsem se vrhla na divadlo,“ vysvětlila. Na nezávislé lodi plula až do jejího konce v roce 2006 (i když divadlo fakticky činnost neukončilo, přišlo o scénu, na které by mohlo hrát), podílela se na autorských představeních a ke Stoce se vrací i v písňových textech a ve svých knihách.

Lucia Piussi o psaní: Člověk touží něco vytvořit, když to vytváří, tak je šťastný, tehdy jako by všechno dávalo smysl. Když člověk píše, jako by život nějaký způsobem přesíval, zaznamenává ho a snaží se ho pochopit, porozumět sobě. Je to jakási potřeba, vlastně taková úchylačina.


Vyšly jí zatím dvě. Debutovala románem Láska je sliepka (2011), který by v českém překladu Ondřeje Mrázka mělo vydat nakladatelství Paseka. Druhá kniha, povídkový soubor Život je krátký (2012) je poctou právě Stoce. V textech, které vznikly v období deseti let, čerpala ze svého divadelního života. Ukázku z knihy četla v Ostravě v rámci právě probíhajícího Měsíce autorského čtení (jeho záznam najdou zájemci v následujícím videu; web ČT24 vybraná autorská čtení přenáší živě, více zde).

„Chtěla jsem zapsat realitu, aby zůstala,“ říká Piussi. Není ale přesvědčena, že by se její tvorba dala jednoznačně označit za autobiografickou, i když ze svého života čerpá. „Můžu kdeco vymyslet, ale i tak píšu to, co jsem viděla. Je to zvláštní, jakoby snová kombinace, nedá se říct, že pravda nebo dokument, vždycky je to hra s realitou, taková dětská pseudologie. Všemu, co říkám, i věřím.“ I proto se může pustit do psaní třetí knihy, která bude ze žánru, jehož není, přiznává, žádný zvláštní znalec – fantasy.