Vetchý: Volat po zázracích je ve světě lidí velmi domýšlivé

Praha - „Žijeme v přechodné době, době, kterou nikdo předtím nezažil. Nikdo neměl tu možnost projít 20. století a vyjít z toho tak oslabený, jako jsme měli my. Paradoxní je, že jsme se propadli intelektuálně i odklonem od tradičních židovsko-křesťanských hodnot nejvíc v době normalizace. 50. léta, která byla zdrcující, nepoškodila tuhle zemi tolik jako normalizace, která o dvacet let později rozleptala a trvale vyvrátila hodnoty, na nichž byla tahle středoevropská země postavena,“ domnívá se Ondřej Vetchý. V pořadu Před půlnocí mluvil o tíhách herectví, politice i o současném světě.

Když budete něco umět, nebudete mít důvod machrovat, a když nebudete umět nic, tak už důvod machrovat nebudete mít vůbec, zněla prý rada, kterou Vetchý dával studentům herectví. Současná doba, domnívá se, nahrává plytkosti a vede herectví k unifikaci. „Školy chrlí obrovské množství lidí, kteří umí docela dobře působit autenticky, umí trochu tancovat, trochu zpívat, a nároky, které jsou na ně kladeny, jsou velmi často tak malé, že s tím vystačí. Vytváří se tady prostředí zaměnitelnosti: každý může dělat všechno a v podstatě to není ani o moc lepší ani horší,“ upozorňuje Vetchý.

„Současná doba ztratila rozlišovací schopnosti“

Nezaměnitelné herce vygeneruje jen letitá systémová práce s osobnostmi. Jen díky ní „vznikl“ Petr Čepek, Jiří Hrzán, Pavel Landovský nebo ze současných herců Ivan Trojan. „Je to strašně těžký, protože doba nám nepřeje,“ obává se ale Vetchý, že současné nastavení společnosti nezaměnitelnosti nenahrává. „Představte si, že by teď hrál pan Menšík, pan Sovák, pan Brodský a bulvár by si je bral do huby tím způsobem, kdy všem tyká, kdy rozdíl mezi panem Högerem a nějakým zpěvákem z pop-music je nulový. Doba ztratila rozlišovací schonosti a dělá všechno pro to, aby se rozdíly stíraly.“

Nalézt opravdové, nezaměnitelné osobnosti není těžké jen mezi herci, ale je to problémem v celé společnosti, jak naznačuje i blížící se volba prezidenta, poprvé přímá. „Měl by to být člověk, který v sobě nese i existenciální, filozofický a etický rozměr,“ prozradil Vetchý, jakého člověka by rád viděl ve funkci hlavy státu. „Lidí, kteří jsou nositeli tohoto kodexu, umřelo v poslední době příliš mnoho. Nebyl to jenom pan prezident Havel, kdo pro mě reprezentoval tuto kvalitu. Je to generace, která odešla, ti lidé jsou nenahraditelní, my můžeme jenom chabě navazovat na to, co jsme byli schopni pochopit z jejich odkazu.“

  • Okresní přebor / Ondřej Vetchý
    Okresní přebor / Ondřej Vetchý zdroj: Bontonfilm
  • Konfident / Jan Budař, Ondřej Vetchý, Ady Hajdu
    Konfident / Jan Budař, Ondřej Vetchý, Ady Hajdu autor: Ctibor Bachratý, zdroj: Bontonfilm

Navíc nový prezident bude mít podle Vetchého velmi těžkou pozici, protože bude muset naší zemi vtisknout ztracené hodnoty. „Tím, že jsme se zřekli židovsko-křesťanských hodnot, na nichž je západní civilizace postavená, se na jednu stranu z Čechů stali takoví liberálové, v podstatě moderní lidé, kteří v různých anketách v kontextu Evropy působí velmi svobodomyslně. Někdy jsem na ně velmi hrdý, jak se vyjadřují k homosexualitě, náboženství, s takovou tolerancí vůči minoritám. Ale druhá strana té mince je, že nám vadí trošku míň, když někdo krade, když někdo lže,“ obává se Vetchý.

„Hraju s rizikem, že umřu, že mi přeskočí…“

Ale vadit by nám to mělo, zvláště u veřejných činitelů, po nichž mají lidé podle něho právo požadovat, aby svou práci dělali dobře. Aby nezapomínali na pravé důvody, proč v politice jsou, podobně jako herec musí kvůli veřejnosti snést určitá osobní rizika. „Spousta herců vůbec není schopna pochopit, co hraje, oni mají jenom talent od pánaboha a ten jim umožní se nazout do postavy. Dokonce kdyby chápali souvislosti, konsekvence, tak je to bude ohraničovat. Já to neumím udělat jenom jako, mně je bohužel odepřeno to, abych to hlavou všechno zvládl a měl pod kontrolou. Když to intelektuálně pochopím, tak mozek vypínám a pak můžu zajít tak daleko, jak je potřeba, s tím rizikem, že už nikdy nebudu jako předtím, že mě to převálcuje, že umřu, že mi přeskočí. Tahle rizika má profese nese,“ říká Vetchý.

„Dělám svou práci skutečně na krev, to nejlepší ve mně dám vždycky všanc - to je důvod, proč si myslím, že voliči mají právo chtít po politicích, aby dělali svou profesi stejně dobře, jako je někdo dobrý řemeslník, dobrý inženýr, lékař nebo herec. A to nám dává mandát po nich chtít, aby respektovali zákonitosti své profese. Vím, že politika je o umění konsensu, že to je často volba mezi větším a menším zlem, to všechno vím, ale ta představa, že jsem šel do politiky, abych nesloužil ostatním…“

S věcmi veřejnými a politikou prý Vetchý koketuje od revoluce, podílel se i na vzniku některých zákonů, v současnosti pracuje na zákoně o ochraně osobnosti. Demokracie podle něho takové nadechnutí potřebuje. Jeho zabývání se společností není bez důvodu: „Tohle není svět Boha, ale svět lidí. Byla to naše volba, to znamená, že volat po nějakých zázracích je velmi velmi domýšlivé. Vede mě to k tomu, že pociťuji daleko větší odpovědnost za dobu, v které žiju, za společenství, ve kterém žiju, a za zemi, kde jsem se narodil a kde zatím žiju.“

Ondřej Vetchý o popularitě:

Nemám žádné ambice, nemám vysněné role. (…) V krásném sci-fi románu bratrů Strugackých Piknik u cesty se hlavní hrdina po různých eskapádách dostane ke kouli, která tomu, kdo se jí zmocní, splní jedno přání, a jediné, co ho napadne, je, že si přeje, aby se všichni měli rádi. Je to tak banální a zároveň tak silné, že to je věc, která opodstatňuje lidskou existenci. A já se občas přistihnu, že kdybych se té koule zmocnil, tak si přeju, abych měl jiný obličej a nikdo mě neznal.

Popularita je tak hezká a dobrá, to má společné s demokracií, jak jsou hezcí a dobří občané a lidé, kteří jsou vaší zpětnou vazbou. Když vás oslovují lidé a jsou milí, neprojektují-li se do vás, nejsou-li zjednodušující, máte-li pocit, že jim to něco dává, že to je potrava pro jejich duši, dávají-li vám tuto zpětnou vazbu, pak je to to, co opodstatňuje moji práci. Ale jsou lidé, kteří vás vnímají vyhraněně, vědí o vás mnohem víc, přestože vás v životě neviděli, než o sobě víte vy. V český kotlině je takový specifický rys, že lidé mají na drtivou většinu věcí naprosto vyhraněné názory, přestože o nich vědí úplný hovno. A to je věc, která mě totálně děsí. Tady je spousta lidí hotových ve dvaceti, ve třiceti a od té doby nepřijali jedinou informaci, kterou by se obohatili, a tím se posunuli dál.