Jiří Stivín zahraje na banán, na housku ale ne

„Žiju, co by člověk chtěl,“ okomentoval své blížící se sedmdesátiny jazzman, flétnista, improvizátor a také trochu dokumentarista Jiří Stivín. Do papučí se obouvat ale ještě nehodlá, pokračuje v koncertování i v lekcích improvizace a přiznává, že nejlepší inspirací pro něho jsou stále krásné ženy a termín.

Stivín interpretuje hudbu především na zobcové flétně a všelijakých píšťalkách, které si dokázal vyrobit třeba z tyče od záclon nebo lešenářské trubky. Věnuje se jazzu, ale jeho velkou láskou je i „předklasická hudba“ baroka, renesance a gotiky, která počítala s dnes poněkud odstrčenou zobcovou flétnou a především s improvizací, která je součástí i každého Stivínova vystoupení.

Navíc ji zájemce vyučuje i ve svém Centru pro improvizaci v umění (CAP-ART) ve Všenorech, kde bydlí. „Improvizace je otázka představivosti, fantazie, drzosti a exhibicionismu v dobrém slova smyslu,“ tvrdí Stivín. „Noty by neměly být tím jediným, co nám určuje, co budeme hrát. Nejde se jen cvičit v notách, ale i v předvádění se,“ upozorňuje, že veřejné vystoupení určitým druhem předvádění zkrátka je.

„Říkám vždycky: Když hraješ, tak si představ, že hraješ pro obecenstvo, vždycky si vyber nějaké posluchače - vypínač, psa nebo babičku vedle, představuj si, že tě někdo poslouchá,“ radí Stivín začínajícím hudebníkům, že jen perfektně zahraná skladba k úspěchu nestačí. Je třeba mít v sobě i „spodní proudy“.

„Kolik je na světě klavíristů? Miliardy. A kolik jich chceme poslouchat? Pět šest. A čím to je, když všichni hrají ty samé noty, vezmeme-li vážnou hudbu? Někdo je zahraje trošku rychlejš a někdo trošku pomalejš, ale nic nového se už nemůže stát. Musí tam přijít něco navíc a to je právě ten spodní proud. Hlavně mi publikum musí věřit, že to, co hraju, hraju upřímně, že to je pro mě moment nejvyšší naléhavosti. Když chci zapalovat, musím hořet,“ říká Stivín.

Při koncertech „vzplane“ během podzimu v Česku i na Slovensku, tradičním větším projektem je pak Pocta sv. Cecilii, kterou se svým souborem Collegium Quodlibet vzdá 19. listopadu v Rudolfinu už pojednadvacáté. „Sv. Cecilie, patronka hudebníků, má narozeniny den přede mnou, 22. listopadu, takže to slavíme spolu. Hrát budeme Bacha, Telemanna a Vivaldiho a v druhé půlce improvizovat, možná i na velkorypadlo,“ naznačil k programu koncertu.

Stivín je koneckonců známý tím, že hrál a hraje na nástroje mnohdy kuriózní. Ten zřejmě nejzvláštnější měl životnost jen dočasnou. „Vsadil jsem se, že zahraju na banán. Dalo to práci, ale pak shnil a už to  nefungovalo,“ prozradil Stivín. „A jednou po mně chtěli, abych zahrál na housku. Ale na tu jsem to nedokázal,“ přiznal. 

Jiří StivínJIŘÍ STIVÍN (* 1947) - improvizátor a hudebník věnující se jazzu a interpretaci předklasické hudby na zobcovou flétnu. Jeho dvojalbum Výlety bylo v roce 1981 zařazeno mezi nejpozoruhodnější evropské jazzové projekty roku. Skládá i filmovou muziku (Faunovo velmi pozdní odpoledne, Jako jed, Bumerang). V roce 2007 mu prezident Václav Klaus udělil vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Vystudovaný kameraman (FAMU) natočil také dokument o své matce, herečce Evě Svobodové (Máma a já, 2007), chystá prý dokument o kameramanovi Janu Malířovi, na oplátku za snímek Méně známý český kameraman, který o něm Malíř natočil. Věnuje se také fotografii, v září by měla být jeho výstava k vidění v Senátu. Má čtyři děti, jeho dcerou je mimo jiné herečka Zuzana Stivínová.