Bob Dylan ani v bouři neztrácí na síle

Zdá se to neuvěřitelné, ale po padesáti letech v branži a pětatřiceti albech je Dylanova novinka Tempest plná tvůrčí i interpretační síly.

Zdroj: ISIFA/LE SAUX LIONEL/SIPA/ Autor: Domenech Castello

Okamžitě se nabízí srovnání s jinými „padesátníky“, a sice s The Rolling Stones – ovšem zatímco Dylanova alba z poslední doby (a že jich nebylo málo, za posledních deset let hned pět kousků) byla jedno lepší než druhé, Stones vydávali sporadicky, za stejnou dobu pouze jediné album, a to byl před sedmi lety vyložený průšvih. Kromě toho, na rozdíl od nich Dylan neustále koncertuje, jako by byl k neutahání anebo by, aniž bychom chtěli být nějak cyničtí, hodlal na pódiu snad i zemřít. Vysvětlení bude nejspíš jednoduché – zatímco Dylan je stále především umělec, muzikant, a hmotné požitky jsou pro něj až na druhém místě, Stones nejspíš dojeli na svou fabriku na prachy. Určité věci zkrátka ošulit nejdou.

Bylo by bláhové očekávat, že se mistr na (hodně) stará kolena nějak bude měnit, a ani by to nebylo namístě. Očekávejme tedy od alba Tempest hudbu spíše tradiční, tedy v Dylanově pohledu, pochopitelně. Slyšíme tak názvuky blues, rockabilly, baladu i rockovou píseň. A to vše samozřejmě ve vynikajícím podání, protože Dylan si může dovolit takové muzikanty, kteří mu splní každé přání – kapela hraje s až překvapující lehkostí, s níž výtečně kontrastují Dylanovy skutečně neveselé texty.

Bob Dylan / Tempest
Zdroj: Columbia Records

Začíná to vlastně již názvem – přestože byl Dylanovi zpočátku podkládán úmysl nějak se připodobnit k Shakespearovi a jeho poslední hře Bouře, Dylan vše rezolutně popřel: Zatímco Shakespeare má v názvu ještě určitý člen, ono „the“, já to mám bez členu. Nejedná se tedy o jednu konkrétní bouři, ale spíš o bouři nepojmenovanou, protože všeobecnou, bouři, jež zuří kolem nás i v nás, bouři, již můžeme vnímat i jako symbol. Což je prvek, s nímž Dylan rád pracuje, a stejně je tomu i na novém albu. (Chceme-li, můžeme tak vnímat i obal, na němž je zachyceno alegorické zobrazení Vltavy ze sousoší na fontáně stojící před rakouským parlamentem ve Vídni.)

Předposlední skladba, jíž je titulní Tempest, na ploše téměř patnácti minut popisuje ztroskotání Titaniku, se všemi hrůznými obrazy, které tato tragédie nabízí. Těla řítící se do vody i vznášející se v chladné vodě, muži rvoucí se o místa v záchranných člunech a podobně, to vše přitom za doprovodu v podstatě poklidně plynoucí hudby, evokující dobu katastrofy, k čemuž jistě přispívají i irsky znějící housle a harmonika, přičemž oněch patnáct minut uteče jako nic. A celou píseň můžeme samozřejmě vnímat jako popis jednoho ztroskotání, ale i jako obraz našeho světa.

Podobně hrozivé obrazy najdeme i v písničce Pay In Blood, chvástání jakéhosi zlosyna, snad politika, snad gangstera první třídy, nejspíš obojí, včetně vše vysvětlujícího verše „platím krví / ale ne vlastní“, to vše za doprovodu tradičně pojaté rockové písně. Trpká je i píseň Long And Wasted Years, popisující zcela okoralý vztah („dneska v noci jsem tě slyšel mluvit ze spaní / věci, které bys neměla říkat“).

A podobných případů bychom našli na Dylanově novince více, najdeme zde ovšem i dojímavou vzpomínku na Johna Lennona Roll On John. V dlouhé, opět spíše poklidněji plynoucí písni nejenže cituje některé Lennovovy texty (a dokonce i dva verše z Williama Blakea) a popisuje jeho cestu z Liverpoolu přes hraní po pajzlech v Hamburku až k tragickému konci, hlavně mu ale skládá poctu, jakou může složit jeden skutečný umělec druhému - cudnou, a přece plnou emocí. „Sviť dál, a pokračuj, svítíš tak jasně, jeď dál, Johne…,“ prosí Bob Johna, pak ovšem přitvrzuje: „Svázali ti ruce a sešili ústa, vyrvali ti srdce… než se naděješ, vlákají tě do pasti a přepadnou ze zálohy a už je pozdě vracet se domů….“

Těžko říct, jak se Dylanovi se všemi těmi obrazy v hlavě žije, každopádně album, do nějž je přelil, je navzdory své temnotě plné krásy.