Blanka Matragi: Výjimečnost se cení

Praha – První návrhy šatů kreslila Blanka Matragi coby malá holčička princeznám na papír. V 70. letech uspěla s návrhy oblečení pro olympijské hry v Moskvě. O pár let později se s manželem přestěhovala do Libanonu, kde v Bejrútu vybudovala vlastní módní salon. Od jeho založení uplyne tento rok již třicet let.

K výročí své práce si návrhářka splnila životní sen – vytvořila šaty ze skla. Ačkoliv jde spíše o umělecký artefakt, nemůže si Matragi práci na čtveřici zářivých modelů vynachválit. „Pro mě to je úžasný relax. Odskočím si tak od své denní oděvní rutiny. Třicet let jsem v podstatě na dílnách, pracujeme i včetně sobot,“ vysvětluje. Při vytváření šatů jí pomáhali čeští skláři z Nového Boru, tedy nedaleko od místa, kde se ona sama po vzoru otce vyučila práci se sklem. 

Rodačka ze Světlé nad Sázavou si však začíná ze světa módy odskakovat čím dál častěji. V poslední době se totiž hodně realizuje na poli průmyslového designu. Navrhla už třeba porcelán či interiéry koupelen, případně spolupracuje s architekty. V Obecním domě dokonce vybudovala studio, kam přicházejí mladí umělci a konfrontují s Matragi názory na své výtvory.  

Rozhovor s Blankou Matragi (zdroj: ČT24)

Největším krédem rusovlasé návrhářky je perfektně řemeslně odvedená práce. „Všechno je pro mě posun. Sama látky inovuji, všelijak je domalovávám a dělám z nich různé koláže. Člověk může uspět jedině tehdy, když přijde s něčím novým,“ tvrdí skálopevně. Klíčový je prý nápad a originalita. „Výjimečnost se cení,“ dodává. 

Cesta k úspěchu 

Život jí změnilo rozhodnutí přihlásit se na Vysokou školu umělecko-průmyslovou, což jí poradil jeden z dřívějších kantorů. Blanka už tehdy začala inklinovat k módě a snažila se pořádat menší přehlídky. Na UMPRUM pak studovala oděvní výtvarnictví. 

Se svým budoucím manželem Makramem Matragim se seznámila na „poetickém“ místě – na tramvajové zastávce v Nuslích. Blanka jela do večerní školy na výuku angličtiny, s níž jí Matragi začal pomáhat, a vzniklo mezi nimi pouto. Oba se pak odstěhovali do Libanonu a začali zde budovat své kariéry. 

Po příjezdu do Bejrútu necítila žádné obavy, ostatně jak sama tvrdí: „Nemám strach nikdy z ničeho.“ Po příletu z komunistického Českloslovenska ji příjemně překvapil zájem místních o umění a smysl pro jakékoliv inovace. Jedinou bariérou pro ni byla neznalost jazyka, kterou ale brzy dohonila. Libanonce dodnes považuje za nesmírně pohostinné a vstřícné obyvatele, kteří otevření jejího salónu vždy vysoce podporovali. 

Za nejspolehlivější reflexi tvorby považuje Blanka Matragi docenění mladých lidí. Nejšťastněji se cítí v okamžiku, kdy jim může předat své zkušenosti a inspirovat je k lepším výkonům.