Michálkův Posel: Sobectví versus potřebovat a být potřebný

Já chci objet republiku, pak Evropu a pak svět. Ale nejdřív ojedu tebe. Film Vladimíra Michálka o tom, že ujíždět se nedá věčně, zvláště ne sám před sebou. A že i svoboda má svá pravidla.

Režisér Vladimír Michálek ve svých počinech (Amerika, Zapomenuté světlo, Je třeba zabít Sekala, Babí léto) tíhne k silným příběhům mužských hrdinů, přestože každý jeho film je tematicky jiný. Sám říká, že když už něco točí, pak beze zbytku, takže nemá pro něj cenu se vracet. I v jeho nejnovějším snímku - Poslovi - příběh stojí a padá (a to doslova, jak zjistíte pár vteřin před závěrečnými titulky) s osudem jednoho mužského hrdiny, i když není ve filmu jedinou výraznou postavou.

Okolo Posla se Michálek motal téměř deset let. Tak dlouho trvalo, než našel producenta (brněnské studio České televize), s nímž by si mohl plácnout na převedení scénáře Marka Epsteina na filmové plátno. Producentské otálení si režisér zčásti vysvětluje tím, že hlavní postavou není zrovna nikdo, komu by divák chtěl fandit. Fandit „poslovi“ asi bude opravdu málokdo, ale jisté pochopení pro něj nalézt lze, ač je to z velké části sobecký spratek.

Nicméně nelze jej tak docela bez výhrad označit za záporného hrdinu, jak o něm tvůrci v začátcích vzniku filmu občas mluvili. Petr (Matěj Hádek) jen nechce dlouho přijmout zodpovědnost sám za sebe, natož za ostatní, na kterých mu záleží (nebo by záležet mělo). Je sice vystudovaný inženýr, ale představa kravaťáckého povolání je mu z jeho svobodné duše protivná. V plus minus třiceti se netrápí žádným pravidelným nájmem nebo spořením na důchod - nějak bylo, nějak bude.

Jeho vášní je kolo, prostředek, který mu dopřává to, na čem si v životě zakládá - svobodu. Stejně jako v ostatních věcech i na bicyklu jezdí nadoraz a bez promýšlení následků; jako messenger má na háku pravidla svého zaměstnavatele a při adrenalinových závodech městem se svým kolegou a kamarádem (Jiří Vyorálek) i jakákoli jiná omezení.

Není sice jediným, ale přeci jen patří k ztenčujícímu se počtu těch, kteří na rozdíl od svých hnízdících vrstevníků nesměřují k očekávanému dům - syn - strom. Očekávání společnosti se vymyká, čímž pochopitelně mnohé irituje, ale více se ho to dotkne až tehdy, když začne ztrácet svou přítelkyni (Eva Leimbergerová). Tomu ale předchází událost, která se ukáže jako pro jeho další život zásadní - ne ani tak tím, co se stane, ale tím, jak se on k tomu postaví.

„Nikdo z nás není černobílý a drtivá většina z nás jsme sobci. Někdo víc, někdo míň. Jde o balanc - někdo dokáže myslet jen na sebe a někomu zbude v hlavě i kousek místa pro druhé,“ říká o Petrovi Matěj Hádek. Všechny postavy ve filmu vybalancovávají sobectví s touhami někoho potřebovat / být potřebný, které jsou zkrátka člověku vlastní.

I Petrovy partnerské vztahy jsou takovou touhou ovlivněny, ač by to tak nejspíš nikdy nepojmenoval, natož přiznal. Silněji je to vidět, když potká Sylvu (Gabriela Mikulková), která se také nechce k ničemu vázat, na něčem lpět, ale k určitým náznakům se vzchopí i ve vztahu se Šárkou (Eva Leimbergerová). Jenže jakkoli je schopný své sobectví (překvapivě) potlačit, změnit se nedovede. A nechce. Snad má dojem, že by tak ztratil svou svobodu, na které si tak zakládá a o kterou tím zároveň přichází, protože sám sebe nažene do pasti.

To je jediný, co umíš - zdrhat, obviňuje Sylva Petra. „Možná jen dělá, co by každý chtěl - se vším seknout a jet někam do háje. Proto je nesnesitelný, protože všichni jdou na ten autobus, na tu tramvaj a zase to té práce a prostě nic takového neudělají,“ odhaduje Vladimír Michálek, v čem by Posel mohl diváky štvát. Přesto by mu mohli dát šanci - od 18. října v kinech.

Premiéru má Posel dnes, v Praze, ač film se točil v Brně a i většina herců je s Brnem spojena. Slavnostnímu promítání předcházela kaskadérská show na bicyklech. Za zmínku stojí, že odvážné kousky, kterých se Matěj Hádek a Jiří Vyorálek dopouštějí ve filmu na kolech, zvládli z velké části bez dublerů. Za což helmu dolů, protože s vydatným přispěním kamery Martina Štrby, Michálkova dvorního kameramana, působí nemálo adrenalinově.

A ještě jedna hudební poznámka závěrem - hudbu k filmu složil Radim Hladík a Blue Effect. Skladbami, které ve snímku zazní, prý obohatili i svůj koncertní repertoár.

Video Reportáž Pavly Sedliské
video

Reportáž Pavly Sedliské