Barbařina volba nenásilně připomíná dobu „tenkrát na Východě“

Olověné vlny chladného Baltu se ženou k opuštěnému pobřeží. Jejich pěnou nakadeřené hřebeny jen sem tam problesknou noční tmou a pak je žíznivě vypije písečná pláž a vrátí nazpátek moři na jejich další, nekonečnou cestu. Studený vítr se točí mezi dunami, proplétá se skvrnami tmavých trsů kamýše písečného a cuchá vlasy ženě a dívce, které sem uprostřed noci přišly zpečetit svůj osud

Stellu v téhle zemi čeká jen tvrdý, pracovní pasťák, ze kterého právě znovu uprchla, zoufale a bezvýchodně, protože v Německé demokratické republice na sklonku šedivých osmdesátek vlastně nebylo kam. A životem v nesvobodě poznamenaná lékařka Barbara ví, že někde za tušenou linií vzdáleného baltského horizontu ji v Dánsku čeká milující přítel Jörg a normální život bez fízlů Stasi za zády, pokoutních informátorů za dveřmi a ponižujících osobních prohlídek, rutinně prováděných mužatkou v gumových rukavicích, ve vlastní koupelně. Ze špinavé pěny příboje se vyloupla silueta převaděče, jehož neopren téměř splýval s nocí. Barbara věděla, že nebude čekat dlouho, ale potřebovala ještě chvíli, aby si byla jistá svojí volbou. A pak se tyhle dvě poraněné bytosti zvedly, objaly a ve slaném severáku, jenž fičel od moře, se vydaly každá svojí vlastní cestou…

Osobní reflexe a dramatické reminiscence na doby nedávno minulé jsou stále živé. A stále častěji a více inklinují k osobním a psychologickým dramatům, vzdalují se spíše usměvně laskavému a povrchnímu „pelíškovskému“ aranžmá a nalézají svá témata v osobních a osobitých psychologických dramatech lidí, drcených systémem, ale přesto nepřestávajících bojovat o vlastní důstojnost. Někde mezi Špačkovými Pouty a oscarovými Životy těch druhých se krčí zdánlivě malý film, jenž prostě a neokázale nese jméno své protagonistky - Barbara.

Ze 62. Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně si tenhle „obyčejný“ portrét ženy, která šla za svým snem v době, kdy snění bylo nebezpečným luxusem, odnesl Christian Petzold Stříbrného medvěda za režii. A za pár měsíců bude hájit německé barvy v soutěži o Oskara v kategorii Nejlepší zahraničí film. Není obtížné mu držet palce (podobně jako jeho sympaticky zaťaté ústřední figuře), jakkoli je zřejmé, že to nebude mít vůbec jednoduché, protože by bylo vskutku překvapivé, kdyby se podařilo stejné kinematografii v relativně krátké době zabodovat podruhé s hodně podobnou tematikou. V těchto dnech můžeme tuto oslovující Petzoldovu miniaturu vidět v sekci Fokus Frau na sedmém ročníku festivalu Das Filmfest, který představuje německy mluvené filmy.

Zpracovaní a zpracovávaní

Žádné jiné v tomto příběhu vlastně ani nenajdete! Je situován (snad?) do přelomového roku 1989, byť nijak intenzivně předzvěst velkého třesku nesignalizuje, což je způsobeno tím, že tohle prostě není primárně film politický, ale psychologický (jakkoli je dobovou politikou nasáklý jako houba po dešti).

Ještě před pár dny pracovala zkušená lékařka Barbara v prestižní východoberlínské nemocnici Charité. Žádost o vystěhování se ale v tehdejší Německé demokratické republice neodpouštěla, a tak skončila v jedné malé venkovské nemocnici na nevlídně větrném baltském pobřeží. Dětskou chirurgii tam (jak se později ukáže rovněž za trest) šéfuje sympatický doktor André Reiser, na jehož poněkud těžkotonážní charisma si musíte chvíli zvykat. Ostatně stejně jako Barbara, která má dobré důvody, proč ničemu nedůvěřuje a nikomu se nechce otevřít.

Barbara / Nina Hossová, Jasna Fritzi Bauerová
Zdroj: Pifflmedien

Protože tohle je pro ni jen oprýskaná přestupní stanice při útěku za svobodou, upatlaně kolorovaná vybydleným bytem s žigulíkem Stasi pod oknem a pravidelnými ponižujícími přepadovkami poskoků tajné policie. Její naděje ožívá v krátkých ukradených mezihrách horečného milování s přítelem Jörgem ze „svobodné zóny“, který plánuje její ilegální cestu na Západ.

Jenomže pak do hry nečekaně vstoupí na těle i duši těžce traumatizovaná Stella z pracovního děcáku, těžce poraněný chlapec, který potřebuje také zachránit, a rovněž pocit, že hřmotný doktor Reiser není tak slizké a prodejné pako, za kterého ho pokládala. Navíc vaří skvělou ratatouille, dokáže vyprávět zajímavě o Rembrandtovi, a dokonce jí půjčil povídky od Turgeněva. Je zřejmé, že situace se začíná (byť způsobem, který není nesnadné odhadnout) komplikovat.

„Tady člověk nemůže být šťastný“

Odtud se prostě musí uniknout – ať již četbou o dobrodružstvích Huckleberryho Finna, skokem z okna, nebo nebezpečným úprkem přes čáru. Německý film není častým hostem v našich kinech, a tak festivaly typu Das Filmfest a snímky jako Barbara jsou zajímavou příležitostí, jak nahlédnout do současné tvorby německých filmařů a způsobu, jakým reflektují nedávnou minulost, která má řadu styčných bodů s tou naší.

Barbara / Nina Hossová, Ronald Zehrfeld
Zdroj: Pifflmedien

Režiséra Christiana Petzolda u nás znají především návštěvníci MFF v Karlových Varech, kde byly uvedeny třeba jeho profilové snímky Vnitřní jistota nebo Mrtvý muž. Tentokrát natočil, podle svého soudržného a logicky rozvíjeného scénáře, opírajícího se o silný příběh, komorní psychologické drama, jež je napsáno ve stylu „one woman show“ pro jeho oblíbenou a v Německu veskrze populární Ninu Hossovou v titulní roli. Její úsporné a zároveň koncentrované herectví, kde pohled je více než grimasa či gesto, nese obdivuhodně lehce tíhu celého příběhu, jemuž dodává autenticitu, kredibilitu i dramatičnost.

Love story v politickém rauši

A navzdory tomu, že poučeného a natrénovaného filmového diváka v zásadě ničím nepřekvapí, nemáte problém jí držet palce a prominete i závěrečnou, dojímavým sentimentem prostoupenou sekvenci beze slov. Jejím klíčovým partnerem, proti němuž se z počátku vyhraňuje, aby s ním mohla později souznít (tak už to ve filmových příbězích chodí), je poněkud schematicky zjednodušený doktor André Ronalda Zehrfelda, jenž pomáhá i hajzlům, pakliže jsou nemocní, a v kritických situacích nekoná jako muž činu, ale spíše sedí ve svém wartburgu, civí a čeká, jak to dopadne.

Zápletka je jednoduchá, děj předpověditelný a pointa očekávaná. Tak čím je vlastně tahle, na první pohled simplifikovaná Barbara tak oslovující? Řekl bych, že kromě konzistentního scénáře, jemuž vévodí nosná ústřední ženská figura, podporovaná mimořádně silným hereckým výkonem Niny Hossové, je to právě autentičnost a věrohodnost všech postav, které jakoby nám chtěly skrze clonu času připomenout, jací jsme tehdy byli, kde je hranice přijatelného kompromisu a také, že žít neznamená pouze přežívat.

Tohle vše, umocňované čistými a přesnými záběry profesionálně vedené kamery Hanse Froma, vytváří z nenápadné Barbary (která sama nemá překvapení ráda) překvapivě silnou výpověď, z níž zavane dusná atmosféra a mrazivý duch doby, na kterou bychom chtěli rádi zapomenout, ale kterou je třeba si (čas od času) také připomínat. A Barbara to, navzdory jistému zjednodušení a účelové fabulaci (zejména v druhém „poločase“), činí neokázale, tiše, silně a výmluvně.

BARBARA. Německo 2012, 101 min, české titulky, 2D. Scénář a režie: Christian Petzold. Kamera: Hans Fromm. Hudba: Stefan Will. Hrají: Nina Hossová (Barbara), Ronald Zehrfeld (André), Rainer Bock (Klaus Schütz), Christina Heckeová (Karin), Jasna Fritzi Bauerová (Stella), Deniz Petzold (Angelo), Mark Waschke (Jörg), Peter Benedict (Bernard).