Dnešní Mánes I je spíš včerejší

Galerie Diamant na rohu ulic Spálené a M. D. Rettigové poskytla S. V. U. Mánes útočiště po neúspěšném pokusu získat v restitucích zpět historickou budovu Mánesu na vltavském nábřeží (historický komplex restaurace, klubovny a výstavní síně z let 1928-30 navržený Otakarem Novotným), a tak výstavy a veškerou svou činnost spolek soustřeďuje sem už po devět let.

Bylo to právě z důvodu nedostatku místa, proč jsou oslavy výročí rozděleny do dvou projektů: Dnešní Mánes I - starší generace členů S. V. U. Mánes (5.–30. 12. 2012) a Dnešní Mánes II- mladší generace členů S. V. U. Mánes (8. 1. – 3. 2. 2013). Velkolepou a reprezentativní výstavu, jakou by si tak významné výročí zasloužilo, nebylo proto možné uspořádat. A možná proto, že všechno souvisí se vším, má i tato výstava poněkud přistřižená křídla.

Je výročním salonem, výběrovou přehlídkou prací generace výtvarníků narozených většinou koncem 50. let; bouřliváctví, revolta, expanze a umělecké výboje, průnik do nových světů, experiment a odvaha riskovat konfrontaci a nepochopení, tedy arzenál tvůrčího mládí natažený na pružinu jen jen vystřelit, je zde až na pár výjimek zkrocen, usměrněn a transformován do řemeslně úhledných, profesionálně zdatných osobních konceptů umění, které samo sebe už dobře zná.

Možná, že se výtvarníci sami nebo kurátor výstavy příliš soustředili na přátelskou a tak trochu sousedkou prezentaci, na snahu ukázat od každého z nich jedno dílo, které považují za dobré, velmi dobré nebo nejlepší, než na hledání přínosu nebo „ostrého jazyka“ této umělecké generace.

Generace, která podle toho, co je na výstavě prezentováno, zřejmě až na zmíněné video nebo cyklus fotografií nezkouší už nová média současnosti, aby se s nimi popasovala, nerezonuje s úzkostí ani výdobytky dnešní civilizace, ale utíká se do bezpečného světa, který dobře zná - klasické výtvarné techniky, sebe sama a svého náhledu na věc. V tomto ohledu zde nejlépe vycházejí práce sochařů a sklářských výtvarníků, kde dávku přiměřeného adrenalinu zabezpečuje zvládnutí nástrah nevypočitatelného chování materiálu a inspirace jeho vlastnostmi.

Ale všeobecně potenciál možností konfrontace umělce na životním a tvůrčím vrcholu s novou dobou zůstává nevyužit. Jakoby několik desetiletí trvající zápas o nalezení výtvarného „sebe“, přivedeného co nejblíže k ideálu, vymazalo tu druhou, drsnou, vyzývající a drzou, výsměšnou a zneklidňující tvář s intenzivními spalujícími emocemi. Tvář, která se nám zde ukazuje, není tvář vizionáře, mystika nebo angažovaného kritika společnosti, je to tvář pohledná, ale také usedlá, vážná a téměř bez úsměvu. Stačí to ale? Nebo jinak, nechce člověk od umění příliš v těžkostech běžného života, s nimiž se umělec musí potýkat, když od něj troufale vyžaduje vize a neústupnou cestu kupředu bez ohledu na cokoliv?

Třeba do toho bláznivého kolotoče výtvarníci starší generace Mánesu už ani nechtějí nasednout a možná se zmíněných výbojů dočkáme v druhé části výstavy Dnešní Mánes II - mladší generace členů S. V. U. Mánes (8. 1. – 3. 2. 2013) a jedině snad v bezprostředním generačním srovnání uvidíme, o čem Spolek výtvarných umělců Mánes ráže 125 vlastně je.