Divadlo Komedie uvedlo 12. prosince v první a 21. prosince v druhé české premiéře hru Naše třída, jejímž autorem je polský dramatik Tadeusz Słobodzianek. Tématem silného příběhu je masakr v Jedwabném z roku 1941, kdy místní katoličtí občané brutálně povraždili několik set svých židovských sousedů.
Komu slouží pravda
„Jak je možné, že si lidé-spolužáci navzájem mohou takto ubližovat? Odkud se to bere? A samozřejmě můžeme přečíst mnoho sociologických, historických, teologických a psychologických studií a naroubovat je na tyto situace, ale nepochopíme. Myslím, že myšlením nemůžeme pochopit nikdy. Jediné, co můžeme, je nějakým způsobem (a my jevištním) znovu prožít tyto příběhy a vlastním bytím je pocítit, otevřít, proplakat. A snažit se odpustit a smířit,“ uvádí k inscenaci její překladatelka a ředitelka divadla Eva Bergerová.
Słobodziankova Naše třída vypráví osudy deseti spolužáků, Poláků a Židů, z obce podobné polskému městečku Jedwabne. Historie 20. století ve čtrnácti lekcích, jak zní podtitul kusu, začíná dětstvím. Dětský hlas otevírá první scény, v nichž se ve zrychleném tempu odehrají různá školácká profesní přání, ale také první náboženské či ekonomické třenice dříve přátelského kolektivu. Dialogy se střídají s říkadly nebo písněmi a vytvářejí zvláštní symbiózu, jejich texty přeložila Renata Putzlacher.
Dřevěné školní lavice a nad nimi zavěšené lampy pevně drží srozumitelnou geometrii prostoru. Výraznější hloubka jeviště scénické výpravě Milana Davida i pohybu aktérů svědčí po celou dobu obsahově i časově rozsáhlého představení. Dekorace se nemění, děj neruší žádné přestavby, nositeli změn jsou proměny vztahů a významové rekvizity. Bicykl na scéně umocňuje dynamiku her i dětské závisti. Květiny a rudé prapory bezprostředně nahrazuje hákový kříž. Nutno zmínit precizní práci světel, například ostré bílé „kontra“ ze dvou sad reflektorů v dramatických okamžicích nebo červené filtry podbarvující ruskou píseň při taneční zábavě.
Dobrosrdečný Abram (Jan Hofman - s úžasnou pamětí na všechna jména svých židovských předků i potomků) píše z Ameriky a netuší, co se doma děje. Jeho kamarádi zabijí spolužáka Jakuba Kace (Vilém Udatný), znásilní spolužačku Doru (Kristýna Leichtová), posléze se aktivně účastní pogromu. Monolog o zavraždění Židů je doprovázen všedními činnostmi (ukusování jablka, kouření cigarety, četba novin). Podpálení stodoly plné nic netušících Židů je zapíjeno kořalkou, postavy situaci interpretují ze svého pohledu. „Černý dým všechno zastínil.“ Čas bohužel zastínil i pravdu o vinících.
Wladek (Jiří Racek) s pomocí přátel (týchž, co se provinili) zachrání Ráchelku (Eva Vrbková) a vezme si ji. Svatbě je přítomna i mrtvá Dora (Kristýna Leichtová), která vyzve svého znásilňovatele a vraha Rysieka (Filip Kaňkovský) k tanci (silný moment, stejně jako předávání svatebních darů po mrtvých Židech). „Pravda se nedá zakopat“. Naproti tomu alibistické: „Všechno je v pořádku, pokud neexistují svědci.“ Chronický lhář Zygmunt (Petr Jeništa) píše Abramovi o tom, jak Židé zemřeli hitlerovskými vrahy. Poručík Menachem (Jakub Chromeček) po válce spolužáky vyšetřuje. Mezi obviněnými je i další ze školní party, amorální kněz Heniek (Michal Slaný) s přiléhavou replikou: „Čí pravda a čemu má sloužit?“ Osudy se znovu proplétají. I když jsou herecké výkony velmi vyrovnané a charaktery postav dobře typově spárované se svými představiteli, ráda bych zvýraznila trojici Wladek (Jiří Racek), Ráchelka (Eva Vrbková) a Zocha (Hana Kusnjerová), kteří byli pro mě ještě o něco skutečnějšími.
Naše třída (zdroj: ČT24)
První část inscenace je rytmizovaná rychlým sledem obrazů a také využitím mikrofonu, nerušivě umístěném vzadu. V druhé části postupně dochází k určitému, zřejmě záměrnému, zpomalení, výraznému zvláště ve značně verbálním a statickém závěru, realizovaném výpověďmi všech postav, sedících před diváky v řadě na židlích. Dovyprávění osobní historie hrdinů až k současnosti je sice zajímavé, ale pro publikum moc zdlouhavé. Obdivuhodně herecky zvládnuté je celkové množství textu, jeho plynulost nezpochybnily žádné premiérové nervozity. Závěrečná společná recitace o polární hvězdě a bloudění v temnotách posouvá vyznění dramatu esoterním směrem.
V Naší třídě hrají: Kristýna Leichtová, Hana Kusnjerová, Eva Vrbková, Michal Slaný, Filip Kaňkovský, Jakub Chromeček, Petr Jeništa, Jiří Racek, Jan Hofman a Vilém Udatný. V dramaturgii Markéty Bidlasové a Evy Bergerové, v kostýmech Jany Hauskrechtové a v režii Jana Novotného můžete novinku Divadla Komedie v reprízách prožít 11., 14. a 26. ledna v 19:30 hodin.
Tadeusz Słobodzianek (1955)
Pochází z jenisejské oblasti na Sibiři, kam byli jeho rodiče internováni za svou činnost v Zemském vojsku (Armia Krajowa). Po návratu do lidového Polska žil v Białystoku. Vystudoval teatrologii v Krakově, psal pod pseudonymem Jan Koniecpolski, debutoval hrou Příběh o žebráku a oslovi (1980), větší úspěch měla až hra Car Mikuláš (1987). V roce 1991 založil s Piotrem Tomaszukiem Teatr Wierszalin, který opakovaně získal ocenění Fringe Firste na Mezinárodním divadelním festivalu v Edinburghu. Nyní působí jako dramaturg a režisér v různých divadlech v Polsku a ve Varšavě vede Teatr na Woli, Teatr Laboratorium a Teatr Dramatyczny. Naše třída (2008) získala prestižní polskou literární cenu Nike. Její světová premiéra proběhla v září 2009 v Royal National Theatre v Londýně, polskou pak v říjnu 2010 uvedl Teatr na Woli ve Varšavě.