V Bídnících Toma Hoopera vyhrálo divadlo nad filmem

Když v roce 1862 dopsal v exilu jeden z vrcholných představitelů romantismu Victor Hugo rozsáhlou dobovou fresku Les Misérables, nemohl tušit, že tenhle příběh o muži, který se chtěl stát lepším, jeho pronásledovateli, posedlém slepou spravedlností, a lásce, která téměř vykrvácela na pařížských barikádách, bude přeložen do mnoha světových jazyků a také opakovaně ekranizován.

Jak by to také mohl tušit, když se Auguste Lumière právě v tomhle roce teprve narodil a jeho brácha Louis ještě nebyl na světě. A už vůbec ho tehdy nemohlo napadnout, že téměř o sto dvacet let později bude v září 1980 několik tisíc diváků v pařížském Palais des Sports nadšeně aplaudovat na premiéře jevištního muzikálového ztvárnění Bídníků z tvůrčí dílny Alaina Boublila a Claudea-Michela Schönberga (režírovaných Robertem Hosseinem, jenž je později přivede i na filmové plátno).

Přestože Boublil a Schönberg tehdy již zřejmě věděli, že to dali, ani oni nemohli předpokládat, že se jejich opus stane nejdéle hraným muzikálem na světě, prolétne divadelními scénami více než čtyřiceti zemí a zajde na něj (prozatím) nějakých šedesát milionů diváků. A když už se zdálo, že není možné přijít s ničím dalším, zmocnil se tohoto muzikálového megahitu oscarovou Královou řečí namlsaný režisér Tom Hooper, vyhlásil zákaz dialogů a playbacků a natočil tuhle zpívanou show naživo pro filmové plátno. A tak ji tady máme!

Bídníci / Hugh Jackman, Anne Hathawayová
Zdroj: ČT24/Bontonfilm

Možná neškodí připomenout, že Hooperova muzikálová ekranizace tak (zatím) ukončuje sérii filmových přepisů Bídníků, z níž se sluší připomenout velkorysou francouzskou verzi z roku 1934, kdy byl natočen zhruba čtyřapůlhodinový přepis, rozvržený do tří dílů (režie Raymond Bernard, Harry Baur /Valjean/, Charles Vanel /Javert/). A již tehdy se potvrdilo, že klíčem k úspěchu je herecké obsazení klíčových rolí, což potom platilo i nadále. Hollywood to sice nestihl, ale jeho Bídníci (1935) měli jen roční zpoždění, podstatně kratší stopáž, zato čtyři poctivé nominace na Oskara, a to se určitě počítá (režie Richard Boleslawski, Fredric March /Valjean/, Charles Laughton /Javert/).

A potom přišel rok 1958 a s ním Bídníci v koprodukci Francie/Itálie/Německo, kteří možná nejsou nejlepší filmovou verzí, ale rozhodně nabídli Jeana Valjeana, kterého po skvělém Jeanu Gabinovi již zřejmě nikdo nemůže překonat (režie Jean-Paul Le Chanois, Jean Gabin /Valjean/, Bernard Blier /Javert/). Anglie přispěla do téhle série televizním filmem Bídníci v roce 1978 (režie Glenn Jordan, Richard Jordan /Valjean/, Anthony Perkins /hnusný záporák Javert/) – ale pak na scénu v roce 1982 přichází opět již zmiňovaný Robert Hossein (neprávem spojovaný především s postavou zjizveného de Peyraca z Angeliky) a s ním syrová a drsná kreace Bídníků v televizním filmu, promítaném buď ve dvou, nebo čtyřech dílech, v nichž si to na dálku rozdává Lino Ventura s Jeanem Gabinem, a u mnohých ve ztvárnění ústřední postavy vítězí (režie Robert Hossein, Lino Ventura /Valjean/, Michel Bouquet /Javert/).

Z hlediska chronologie je pak třeba zařadit Bídníky 20. století (1995), velmi volnou francouzskou variaci na Hugovu klasiku, jež je situována do období druhé světové války. Nabízí téměř tříhodinový pohled, který je sice odvážný a neprovařený, ale také hodně melodramatický a sentimentální, což odpovídá naturelu režiséra, jímž je Claude Lelouch, jenž do ústřední role obsadil Jeana-Paula Belmonda. Pokorný návrat ke klasice představuje anglicko-německá verze Bídníků z roku 1998, přinášející temný a ponurý dobový feeling a skvělé herecké výkony, zejména ústředního tandemu (režie Bille August, Liam Neeson /Valjean/, Geoffrey Rush /Javert/). No a zatím poslední ekranizaci Bídníků (2000) má na svědomí košatá koprodukce Francie/Itálie/Španělsko/Německo; na televizních obrazovkách se objevila ve čyřech dílech, které zas tolik neohromily (režie Josée Dayanová, která měla natrénováno na Monte Christovi, Gérard Depardieu /trochu rozpačitý Valjean/, John Malkovich /dominující záporák Javert/).

Uplynulo dvanáct let a jsou tady znovu. Tentokrát jako přepis slavného divadelního muzikálu, jejž jako předlohu režisér Tom Hooper respektuje tak oddaně, že to může působit až odevzdaně. Jeho zásadním přínosem bylo, že ze scénáře nechal vyškrtat všechny dialogy (které se i v muzikálu pro posunování děje prostě šiknou), a rozhodl se, že všechny střety, útěky, pronásledování, city, pochybnosti i morální apely budou odezpívány, a to v rámci akce pěkně naživo. Klobouk dolů před všemi, kteří na to kývli a vsadili tak (vcelku správně) na to, že sem tam nějaký drobný úlet při nádechu či v intonaci uválcuje autentičnost bezprostředního výkonu. A taky, že ano.

Nejste-li ovšem bytostnými vyznavači muzikálového žánru, může vám tohle (téměř stošedesátiminutové) prozpěvování lézt po nějakém čase na nervy a vyvolávat akutní potřebu zaslechnout už alespoň jednu normální, rozvitou větu (která ovšem stále nepřichází). A tak je dobré tenhle pocit hned v zárodku potlačit a soustředit se na to, jakého slavíka mají v hrdle hvězdy, jako je pěvecky jistý Hugh Jackman (Bring Him Home), překvapivě držící krok a herecky hodně přesvědčivý Russell Crowe či brilantní a emocemi vás zahlcující Anne Hathawayová (I Dreamed a Dream, odzpívaná v jediném záběru). Jen by možná nebylo na škodu, kdyby se z nich v danou chvíli nestali jen zblízka a staticky nasnímaní sólisté, soustředění na frázování, ale stále zůstávali především postavami a charaktery příběhu, který nám takto specificky „vyprávějí“.

Je to vlastně příběh vězně číslo 24601, který je po devatenácti letech na galejích, kde se ocitl kvůli krádeži kousku chleba, naplněn jen zlobou, zatrpklostí a záští. Příběh životem zkoušeného Jeana Valjeana, tvrdého a silného muže, kterého změnil jeden dobrý skutek biskupa Myriela. A on dokázal svoji nenávist přetavit v lásku a konání dobra, zejména pro svoji milovanou Cosettu (vcelku ne příliš zajímavá Amanda Seyfriedová), ale i tam, kde je to téměř nepatřičné až slaboduché (viz scéna, kdy v závětří barikády propouští na svobodu svého nemilosrdného pronásledovatele Javerta).

Bídníci / Isabelle Allenová, Hugh Jackman
Zdroj: ČT24/Bontonfilm

Hajzlové ostatně nabízejí (téměř) vždy vděčnou hereckou příležitost a Javert robustního Russella Crowea to tu znovu potvrzuje, stejně jako vypečený párek podvodníků, zlodějů a šejdířů, manželů Thénardierových, kteří nezřídka vypadají, jako by sem byli přesazeni z jiného filmu (sehraný komediální tandem Helena Bonham Carterová - Sacha Baron Cohen, byť bych Borata v přepisu literární klasiky nečekal). Nakonec jim to nevyšlo podle představ, takže si alespoň na protest zazpívali Beggars at the Feast.

Hlavním problémem Hooperovy filmové (pseudo)transkripce je, že nadupané divadelní aranžmá s opulentní výpravou, procítěnými sóly a sezpívanými sbory válcuje svébytný filmový výraz a nastoluje stále neodbytnější pocit, že jsme svědky profesionálně zvládnutého záznamu velkorysého divadelního spektáklu, který rezignuje na filmové výrazové prostředky a naraci.

Bídníci / Helena Bonham Carteová, Isabelle Allenová, Sacha Baron Cohen
Zdroj: ČT24/Bontonfilm

Tahle divadelnost je všudypřítomná a projevuje se jak v přebouchnuté výpravě, která nezřídka evokuje spíše kulisy nežli reál, tak ve statickém vedení postávajících či poléhavajících herců a aranžování scén typu závěrečná megabarikáda živých a mrtvých s hřmícím songem Do You Hear the People Sing? Jenomže tohle nemá být podsunutá a poctivě přiznaná divadelní scéna (jak tomu bylo třeba v nedávné Anně Karenině), ale plnokrevný filmový muzikál, jenž ovšem nějak stále nepřichází, a předváděné tak vzbuzuje spíše jen nostalgické vzpomínky na půvabnou My Fair Lady, hravou Mary Poppins, inspirativní Tanec v temnotách či klasického Olivera, který údajně k sepsání divadelní verze muzikálových Bídníků inspiroval.

To, co je na jevišti poctivě divadelní a funkční, se tak na filmovém plátně stává spíše teatrálním, obtížněji se akceptuje a zároveň téměř vylučuje, aby divák s postavami navázal intimnější kontakt, vcítil se do jejich příběhů a záleželo mu na jejich osudu. Když tohle nefunguje, velký zážitek se nedostaví! To není záležitostí herců, kteří v rámci daných možnosti dělají, co mohou (a umí), a není toho málo, ale věcí zvoleného konceptu, jenž rezignoval na filmovou naraci a sám si tak nařízl větev, na které se usadil.

A tak, přestože (anebo právě protože) se tu téměř tři hodiny melodicky zpívá o vášních a emocích, nevěrohodně se stárne, mužně trpí a spektakulárně umírá, se velká emocionální odezva od přihlížejících nedostavuje. Jen záblesky okamžiků jako je ten, kdy již Valjeanem nahlodaný a mírně vyměklý monolit Javert připíná své vyznamenní na hruď zastřelného dítěte ulice a barikády, mrtvého Gavroche, naznačují, kudy mohla vést cesta k pronikavějšímu oslovení a spoluprožívání.

V Hooperově pojetí Bídníků se divadlo a film propojily a patetické, melodramatické, ale také trochu odtažité jeviště a divadelní libreto nakonec na body vyhrály. Milovníci divadelního muzikálu budou zřejmě nadšeni, ti, co se na něj nedostali do Divadla na Vinohradech, Goja Music Hallu na pražském Výstavišti nebo Městského divadla v Brně, budou vděčni, příznivci filmového muzikálu se budou ptát, proč film tak bezradně vyklidil pole divadlu, a u řady ostatních může legitimně naskočit otázka, proč se takhle monotónně pojatá a staticky konstruovaná adaptace vůbec točila. Možná jako docela zajímavý, navzdory zbytnělé stopáži koukatelný a rozhodně neodfláknutý experiment, jenž ukázal, kudy zásadní cesta žánru zřejmě nepovede.

LES MISÉRABLES / BÍDNÍCI. USA 2012, 157 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Tom Hooper. Scénář: William Nicholson (podle muzikálu Alaina Boublila, Claudea-Michela Schönberga a Herbieho Kretzmera, napsaného na motivy stejnojmenného románu Victora Huga). Kamera: Danny Cohen. Hudba: Claude-Michel Schönberg. Hrají: Hugh Jackman (Jean Valjean), Russell Crowe (Javert), Anne Hathawayová (Fantine), Amanda Seyfriedová (Cosette), Sacha Baron Cohen (Thénardier) Helen Bonham Carterová (Thénardierová), Eddie Redmayne (Marius), Daniel Huttlestone (Gavroche), Samantha Barksová (Éponine). V kinech od 3. ledna 2013.

Vydáno pod