Pichlova Uzká cesta vede širou krajinou

Druhou samostatnou výstavou se po pěti letech do pražské Galerie Nová síň vrací básník a především malíř Petr Pichl (* 1946 v Praze). Dlouholetý člen Jednoty umělců výtvarných se zde prezentuje kolekcí obrazů z posledních deseti let pod souhrnným názvem Úzká cesta. Dle vlastních slov se domnívá, že „umění je řehole“, aniž to dál jakkoli vysvětluje; zřejmě proto umělci nezbývá než úzký koridor nejvyšší sebekázně, odříkání a nekonečné dřiny, aby vlastní tvorbou naplnil pohár svého života a talentu. Navzdory deklarované řeholi Pichlovy obrazy nejdou cestou vyhledávaného a zobrazovaného utrpení, ale prozrazují jeho schopnost postihnout a oslavit kladné stránky toho, co vezdejší pozemská pouť přináší.

Z historie je známo, že umělci se často vyslovují v tom smyslu, že „umělec má trpět“, zřejmě proto, že jsou si víc než jiní vědomi nejvyššího významu, který umění v existenci světa má, stejně jako nesnesitelného naléhání puzení k tvorbě a vlastních pochyb, které nikdy zcela nezmizí. A protože žít se musí, ať se děje, co se děje, mnoho z nich tento rozpor dle vlastní nátury řeší oslavou pozemských radostí.

Rozklíčovat poselství obrazů Petra Pichla není podle mě nijak těžké. Nejprve je třeba trochu přivyknout stylu obrazů a metodě výtvarného zobrazení, malířovu pohledu na problém z mnoha odlišných perspektiv, které zakleslé do sebe výsledně vytvářejí poměrně bohatou vnitřní geometrii celku a určují jeho kompozici.

  • Petr Pichl / Kamarádi
    Petr Pichl / Kamarádi autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
  • Petr Pichl / Krajina s kostelním oknem, 2012
    Petr Pichl / Krajina s kostelním oknem, 2012 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24

V případě krajinných obrazů je často tímto klíčovým momentem výrazný, jasně rozpoznatelný prvek vložený do barevné a tvarové struktury krajiny (Krajina s kostelním oknem, Krajina se zvonem, Krajina s hlavou korintského sloupu). Rastr čar, křivek a linií vedených štětcem nebo litím barev, které si pozorovatel uvědomí nejdřív, jsou první nebo i poslední a vlastně nejlehčí překážkou, přes kterou je třeba se prodrat do nitra Pichlových obrazů.

Rastru ale sám malíř přikládá velký význam, zkoumá jeho možnosti, nechává ho dynamicky růst čarou nebo v ploše a promlouvat samostatně (A nejde a nejde, Zmizelý v lese, Rastr). Násobení jemného barevného motivku do velké plochy a tím zesílení jeho účinku v některých jeho obrazech volně připomíná původní tvorbu balijských umělců a působí mile exoticky.

  • Petr Pichl / Autoportrét s becherovkou, 2010
    Petr Pichl / Autoportrét s becherovkou, 2010 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
  • Petr Pichl / Zrůda, 2012
    Petr Pichl / Zrůda, 2012 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24

Dovolím si ještě jednou polemizovat s návrhem autora vydat se spolu s ním „úzkou cestou“. Kolekce 30 obrazů ukazuje, že je to cesta širou krajinou všeho, co má rád a co ho oslovuje. Lyrika obrazů prozrazuje duši básníka Petra Pichla: Z nedozírné modře oceánu explodují v radostném uvolnění křídla ptáků (Noe vypouští ptáky), malířsky naslouchá vyprávění vody a dávným příběhům, které připlouvají po její hladině (Zvuk vody, Noe/Kdysi).

Jedinou oblastí přinášející temnotu v této kolekci je Pichlova figurální tvorba – ale to člověk sám ji nese. Ač se autor vyhýbá zobrazování krutosti nebo násilí, přesto jsou jeho postavy skličující a plné tísně; až na pár výjimek dvou nostalgických vzpomínek na dětství nemají vlastní tvář, propadají se do černé prázdnoty a zůstává jen hrozivá silueta naznačující, že o tomto člověku a jeho úmyslech vlastně nic nevíme a i jeho činy zřejmě vzbuzují obavy.

  • Petr Pichl / Noe/Kdysi
    Petr Pichl / Noe/Kdysi autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
  • Petr Pichl / Krajina s hlavou korintského sloupu
    Petr Pichl / Krajina s hlavou korintského sloupu autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24

Pozorování skrytých a temných stránek neunikne ani duchovenstvo, kardinál či biskupové (Petr Pichl působil v Královské kolegiátní kapitule svatého Petra a Pavla na Vyšehradě, kde byl od roku 2002 kustodem a kostelníkem), ani přátelé a kolemjdoucí (Kamarádi, Balet, Sdílení smutku), ani on sám (Autoportrét s becherovkou). Vysloveně společensko-politický přesah zde mají obrazy Biskupové s Klausem (2010) a Zrůda (2012). I tady se Pichl drží metody silného kontrastu zjevného a skrytého, jehož důraznost vypovídá o odvaze formulovat svůj názor pregnantně a s veškerou rozhodností, a i zde prokazuje vzácný smysl pro uměřenost a eleganci. Pomáhá odlehčit tíseň tak, že skrytému zlu dává tvar a tím určuje jeho konečnost a omezenou platnost.

Možná že právě toto nadání pro míru věcí, pochopení jejich místa a řádu, jeho vyhýbání se extrémům spolu s lyrismem jeho básnických obrazů až ostýchavým z něj činí umělce schopného svou tvorbou oslovit návštěvníka hledajícího v nejisté době právě takové kvality. Do Pichlových obrazů se vchází potichu jako do venkovského kostelíku.

  • Petr Pichl / Duchovenstvo, 2006-2009
    Petr Pichl / Duchovenstvo, 2006-2009 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24
  • Petr Pichl / Zvuk vody, 2010
    Petr Pichl / Zvuk vody, 2010 autor: Marie Kohoutová, zdroj: ČT24

PETR PICHL / ÚZKÁ CESTA. Kdy a kde: Galerie Nová síň, Voršilská 3, Praha 1; do 27. ledna.