Americký avantgardní filmař litevského původu Jonas Mekas je již dávno živoucí legendou – ovšem místo toho, aby žil z minulosti, hledí stále kupředu. A to mu bylo nedávno devadesát. Výběr jeho novější tvorby je až do 22. dubna vystaven v pražské galerii DOX.
Ohlížení se dopředu Jonase Mekase
Devadesátiny slavného umělce a jeho tvorbu nepřipomínají pouze v DOX, ale také například v pařížském Centre Pompidou a v dalších světových galeriích. Začátky Mekasovy cesty byly přitom vše jen ne snadné – byly doby, kdy byl jen jedním z mnoha tisíců přistěhovalců hledajících v Americe nový domov a kdy filmy, které točil se svým bratrem, neměly sebemenší naději na nějaké uznání či úspěch.
Jak už to ale bývá, dříve nebo později si Jonas Mekas našel spřízněné duše, kterým učaroval avantgardní film, a záhy se stal jeho vůdčí osobností, společně s takovými tvůrci, jako byli Andy Warhol nebo Stan Brakhage či Harry Smith. Přitom se jeho filmy – na rozdíl třeba od Warholových – vždy vyznačovaly značnou básnivostí, emotivností, lidskostí, byť to může působit na první pohled jako klišé a také jako paradox, experimentální umění přeci bývalo vždy spíše razantní, nesmířlivé, a tudíž vzdálené nějaké velké poetičnosti. Jistě to vychází z Mekasovy osobnosti, z jeho vyrovnanosti, pokory, pozitivnosti – a to v tom nejlepším slova smyslu.
Jonas Mekas, který se narodil v roce 1922 v litevské vesnici, uprchl i se svým bratrem před sovětskou okupační policií, byli ale chyceni německými vojáky a strávili pět let v lágrech. Konec války je zastihl v Německu, naštěstí pro ně ne v sovětské zóně – a právě tam se zamiloval do filmu. Jak vzpomíná, „nebylo tam co dělat a byla spousta času. Mohli jsme číst, psát a chodit do kina. Filmy promítala v táborech americká armáda a byly zadarmo. Kdykoli jsme dostali nějaké peníze, utratili jsme je za knížky nebo jsme šli do města a dívali se na německé poválečné filmy. Když jsme pak studovali na universitě v Mainzu, viděli jsme hodně francouzských filmů“. Ale nejen to, brzy opustili roli pouhých diváků: „Pustili jsme se do četby literatury o filmu a rozhodli jsme se, že bychom měli udělat film. Bratr napsal scénář. Nikdy se s tím nic neudělalo. Neměli jsme žádné prostředky, žádné kontakty, byli jsme dvě nuly.“
Možná, semínko však bylo zaseto, a když dorazili v roce 1949 do New Yorku, za první peníze těžce vydělané ve fabrice si koupili kameru Bolex. Mekas s bratrem točil, co se dalo, téměř jako posedlý, zároveň organizoval projekce avantgardních filmů, vydával časopis o filmu, psal o něm.
Samozřejmě, filmy, které nejen on, ale i jeho přátelé točili, byly vždy přijímány spíše menšinovým publikem, Mekas je s tím ovšem smířen: „Je velice jasné, že to, co umělci v 60. letech dělali ve filmu i v jiných oblastech umění – pokoušeli se o něco odlišného, vydali se do jiné oblasti obsahu, používali jiný jazyk, techniky a technologie - nebylo přístupné všem, takže to samozřejmě nebylo považované za něco velkého. To je ale naprosto přirozené. Hodně přirozené.“ S tímto vědomím neměl ovšem svázané ruce pocity zneuznání či outsiderství a nemusel se ničím vázat. Což také nikdy nedělal.
- Jonas Mekas / Reminiscences of a Journey to Lithuania (Vzpomínky na cestu do Litvy), 1972, 16mm film, 82 min. (z výstavy Jonase Mekase v DOX) zdroj: Centrum současného umění DOX
- Jonas Mekas / Walden - Diaries, Notes and Sketches (Walden - Deníky, poznámky a skici), 1969, 16mm film, 180 min. (z výstavy Jonase Mekase v DOX) zdroj: Centrum současného umění DOX
Díky tomu, že měl kameru stále při sobě a že většinou i běžela, můžeme (chceme-li) v Mekasových snímcích hledat slavné osobnosti, jako třeba Johna Lennona a Yoko Ono, Andyho Warhola, Allena Ginsberga nebo Salvadora Dalího, rozhodně však tak nebyly zamýšleny, to spíš jen Mekas realisticky zaznamenával své okolí, prostředí, v němž se pohyboval. Film měl pro něj totiž vždy výrazně autobiografický, deníkový charakter.
Sám k tomu v roce 2009 při příležitosti pařížské výstavy řekl: „S postupem času se témata, jimiž se člověk zabývá, stávají stále zřetelnějšími. Tím mým hlavním tématem asi je otázka, co v naší sebezničující civilizaci má skutečný význam pro jemné stránky duše. Proto jsem tíhl k osobním, soukromým aspektům života, svého vlastního života, životů svých přátel, utíkal jsem od velkých témat, dramatických psychologických, politických a dalších, stejně jako jsem se vyhýbal velkým událostem. Prostě shonu světa. Mám za to, že právě toto téma mě dovedlo k deníkovým formám filmu, videozáznamu, literatury a všemu dalšímu, čím se zabývám.“
Tak je tomu i v současné expozici v DOX, jež se soustřeďuje na Mekasovu současnou tvorbu, aby tak zdůraznila jeho neustálé hledění do budoucnosti, neusínání na vavřínech. Jestli je totiž něco pro Mekase typické, je to právě puzení jít stále kupředu, hledání nových způsobů zachycení reality a oslovení diváka. Jak mi při natáčení dokumentu pro ČT2 řekl v roce 1997 v newyorském centru avantgardního filmu Anthology Film Archives, které založil a vede: „Budoucnost tu je vždycky. A lidská spontaneita… Evoluce se nezastavila a my jsme možná na samém počátku evoluce. Já jsem člověk, který je optimistou.“ Tato slova ostatně potvrzuje celá jeho tvorba.
- Jonas Mekas / 365 Day Project (Projekt 365 dní), 2007, video, 365 krátkých filmů (z výstavy Jonase Mekase v DOX) zdroj: Centrum současného umění DOX
- Jonas Mekas / 365 Day Project (Projekt 365 dní), 2007, video, 365 krátkých filmů (z výstavy Jonase Mekase v DOX) zdroj: Centrum současného umění DOX
A co je na výstavě, jež nese příznačný název …Pokračuji v cestě… Záblesky minulosti kolem… k vidění? Především Mekasovo poslední dílo Nepoužité záběry ze života šťastného muže z loňského roku, v něm filmař sestřihal krátké nepoužité záběry deníkového charakteru pořízené v letech 1960 až 2000. Jak říká sám Mekas, jakási „deníková báseň, oslava štěstí a života. Považuji se za šťastného člověka“.
Dalším lákadlem je videoinstalace Projekt 365 dní z roku 2007, jež vznikla původně pro internet. Mekas zde ideálně vyřešil problém s distribucí svých filmů. Proč je nezavěsit na internet, aby si je každý mohl stáhnout do svého iPodu, napadlo ho. A skutečně, celý rok vytvářel denně jedno video, „šílený projekt, který nikomu neradím, aby se o něj pokoušel. Točit jedno video denně je mimořádná výzva, ale je to i mimořádně náročné“. Výsledky jeho roční práce si skutečně můžete stáhnout, buď z jeho stránky, nebo přímo na výstavě v DOX. Mimochodem, Mekas v tomto projektu dál pokračuje, již ale nevytváří videa denně. A ke zhlédnutí jsou i krátká videa jeho kolegů, např. Martina Scorsese či Jima Jarmusche.
„Jsme prostě všichni nějak propojeni,“ říká Mekas. „Můj život není v podstatě tak moc jedinečný. Na určité hlubší rovině vnímáme stejně, známe stejné věci. A tak, předvedu-li svých tři sta šedesát pět dní, momenty z těchto dnů, bude to odrážet životy nás všech, bude to s nimi spojeno.“ A ještě dodává k vlastnímu vnímání tohoto jedinečného projektu: "Je to hodně osobní. Držíte to ve své ruce, v dlani - a je tam. Život, film, umění – probíhají ve vaší dlani. Samozřejmě, že to promění samotný film. Jsem předvědčen, že se stále více začíná podobat poezii, knihám, kdy jste tam pouze vy a obraz, pouze vy a báseň."
Kromě dalších děl Jonase Mekase nabízí jeho pražská jubilejní výstava také pět speciálních projekcí některých jeho klasických filmů, vychází k ní samozřejmě také bohatě dokumentovaný katalog se spoustou fotografií a citací a obsahující jak texty kurátora výstavy Jaroslava Anděla, tak dalších teoretiků.
Výstava s poněkud zenovým názvem ...Pokračuji v cestě… Záblesky minulosti kolem…rozhodně stojí za zhlédnutí, za spočinutí a zamyšlení nad chodem času, i nad tím, jak z něj vystoupit. A jak hledět do budoucnosti s nadějí – stejně jako obdivuhodný umělec, devadesátiletý Jonas Mekas.
Reportáž Lucie Klímové (zdroj: ČT24)