Agnieszka Hollandová obdarovala Čechy Hořícím keřem

Hořící keř je prvním hraným filmem o Janu Palachovi. Výjimečnost projektu je zdůrazněna autorkou, jíž je uznávaná polská režisérka Agnieszka Hollandová. Zahraniční režisérka s úzkou vazbou na Československo v produkci televizní společnosti HBO Europe darovala české kultuře strhující interpretaci klíčové události moderních československých dějin, která naší kinematografii bolestně scházela. První díl třídílné televizní série měl premiéru v neděli 27. ledna na HBO.

Hořící keř začíná rekonstrukcí oběti Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 zapálil na protest proti rezignaci Čechoslováků vůči okupaci. Hlavním tématem snímku však není přímo Palachův čin, nýbrž události, které následovaly. Hrdinkou je advokátka Dagmar Burešová (Táňa Pauhofová), která jménem Palachovy rodiny podala žalobu na ochranu osobnosti na poslance Viléma Nového (Martin Huba), jenž se pokusil zdiskreditovat Palacha lživým prohlášením o pravicovém spiknutí a „studeném ohni“.

Autorem scénáře je mladý spisovatel Štěpán Hulík, který spolupracoval s historikem Petrem Blažkem. Hořící keř se pokouší o pečlivou historickou věrnost založenou na detailním studiu. Přesto se dopouští zásadního zkreslení: k žalobě na Viléma Nového, kterou podali Palachovi nejbližší, se ve skutečnosti připojilo dalších pět známých osobností, spisovatel Pavel Kohout, publicista Vladimír Škutina, atlet Emil Zátopek, studentský vůdce Lubomír Holeček a šachový velmistr Luděk Pachman, což snímek pomíjí. Pochopitelnou omluvou může být důraz na psychologickou pronikavost, která by s nárůstem počtu postav nutně utrpěla.

Více informací o projektu Hořící keř hledejte na webu Věrný zůstanu, další materiály k životu a odkazu Pochodně č. 1 hledejte na webu Jan Palach.  


První díl mapuje bezprostřední události po Palachově upálení, šokovanou reakci obyvatel a horečnou činnost policie. Jan ve svém slavném dopise, podepsaném Pochodeň č. 1, prohlásil, že je prvním z organizované skupiny a v případě nedodržení ultimáta (zrušení cenzury a zastavení vydávání kolaborantských Zpráv) budou následovat další případy upálení. Horečnaté tempo a děj vytváří silné napětí a atmosféru thrilleru. Druhý komornější díl připomíná sebeobětování Jana Zajíce z února 1969 a tísnivý postup normalizace. Třetí část je pak de facto soudním dramatem.

Síla spočívá v absolutním měřítku

Palachův heroický čin vyvolal sice mohutnou, ale krátkodechou reakci společnosti, během několika týdnů vzepětí vychladlo a Janův odkaz dále přežíval pouze ve svědomí jednotlivců. V souladu s touto skutečností se scénář orientuje na několik osudů, na nichž analyzuje postup normalizace a možnost ubránit se drtícímu tlaku. Otázkou je, jak se lidé lámali, i to, proč někdo mučení vydržel se ctí. Síla rozboru spočívá v absolutním měřítku, před které člověka staví neslychaný čin, sebezničení. Kde se bere hrdinství? Je člověk k hrdinství předurčen, anebo se hrdinou stává náhodou? A co se v člověku láme v úpadku k rezignaci?

Klíčová je role právničky Burešové. Uvěřitelnou a podmanivou figuru z ní dělají její pochybnosti, počáteční odmítání vzít na sebe břímě marné obhajoby. Růst její síly a odhodlání sledujeme krok po kroku. Ačkoliv skutečná Burešová s obhajobou údajně souhlasila ihned, Hulíkova dramatizace jejího fiktivního váhání dává filmu prostor k pečlivému rozboru charakterů, které různým způsobem odpovídají na utahování šroubu. Fikcí je i věk filmové Burešové, tehdy již čtyřicetiletou advokátku hraje ani ne třicetiletá Pauhofová působící poněkud dívčím dojmem. Pauhofová ovšem možné námitky vyvrací sugestivním a zralým herectvím.

Mezi dalšími postavami ční Palachova maminka. Nesmírně náročnou roli s bravurou uchopila Jaroslava Pokorná - nepředstavitelná bolest nejvyšší ztráty vyzařuje z každého jejího gesta, čímž se stává jakousi živoucí přítomností Janovy drastické nepřítomnosti. Toto téma Palachovy „přítomné nepřítomnosti“ důmyslným způsobem vytváří vyznění filmu. Jan se sice ve filmu objeví pouze v první scéně upálení a poté během prvního dílu v několika pohledech do bílého nemocničního pokoje. Jeho život se však stává životem ostatních osob a v zápasu Burešové a Palachovy rodiny se prodlužuje do současnosti.

Hořící keř je dosud nejambicióznějším projektem společnosti HBO Europe. Co se týká tvůrčí i finanční svobody, nemá v kontextu české televizní tvorby předchůdce a řadí se spíše k současné severoamerické či západoevropské televizní produkci, která bývá často inspirativnější a odvážnější než dnešní díla filmová. Štědré financování HBO umožnilo provést perfektní trikové sekvence, především sebeupálení na dobovém Václavském náměstí. 

Kino morálního neklidu

Hollandová dlouhodobě spolupracuje s americkou HBO, pro kterou již točila mimo jiné série Treme o osudech New Orleansu zasaženého hurikánem Katrina nebo The Wire - Špína Baltimoru, který je hodnocen jako jeden z nejlepších sériálů posledních let. Volba Hollandové pro režii Hořícího keře je výtečná. V době pražského jara a začínající normalizace studovala pražskou FAMU a aktivně se podílela na studentském hnutí. V prosinci 1971 byla dokonce zatčena a ve vazbě v Ruzyni strávila téměř dva měsíce.

Film je hluboce a přirozeně inspirován polským kinem morálního neklidu, výraznou školou evropské kinematografie, která reflektovala společenskou situaci v Polsku od šedesátých do osmdesátých let a vyzdihovala především otázky po opovědnosti vlastnímu svědomí a nutnosti bojovat o svobodu. Určujícím tématem jsou morální a etické konflikty provokované absurdní a amorální situací po roce 1968. Hollandová pracovala a přátelila se s nejvýraznějšími představiteli tohoto směru - Kieslowskim, Zanussim i Wajdou – a sama je k nim počítána.

Hořící keř je i díky tomu patrně nejlepším filmem o období normalizace, který za posledních dvacet let vznikl. Srovnání snesou Kawasakiho růže Jana Hřebejka, Pouta Radima Špačka a televizní film PF 77 Jaroslava Brabce. Hořící keř je v dobrém slova smyslu patetický. „V Americe má dnes patos nádech trochu pejorativní. Proto jsem se v Hořícím keři snažila o polohu patosu mezi jeho vnímáním řeckým a americkým,“ říká sama autorka. Patos v původním řeckém významu značí trpnost, utrpení, které se často pojí s vášní. Přesvědčivost patosu plyne z expresivního vyjádření emocí, které se nemusí skrývat za hořkosladkost nebo ironii.

Název Hořící keř je odkazem na biblický příběh knihy Exodus. Mojžíšovi se  „ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostře trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.“ Mojžíš je skrze hořící keř vyzván Bohem, aby vyvedl lid z egyptského otroctví, jenže nechce ihned uposlechnout a hádá se s Hospodinem. Nakonec však úkol přijme za svůj. Film není prvním uměleckým dílem o Janu Palachovi, které se inspiruje motivem hořícího keře. Jan Skácel už roku 1969 napsal báseň nesoucí stejný titul.

Upálení Ryszarda Siwce a Tibet 2013

V souvislosti s upálením Jana Palacha je nutné připomenout další živé pochodně, o kterých se film nezmiňuje, na první místě Poláka Ryszarda Siwce, jenž se na protest proti okupaci Československa upálil již na podzim roku 1968. Jeho čin však nevzbudil žádnou pozornost a bezprostředně poté upadl na dlouhou dobu v zapomnění. Osudy dalších lidských pochodní a komplexní zprávu o životě Jana Palacha přinesl sborník Palach 69, který vznikl ze spolupráce Filozofické fakulty UK a Ústavu pro studium totalitních režimů.

Šokující Palachův výkřik můžeme slyšet i po čtyřiceti letech, je stále živou výzvou našemu osobnímu svědomí. Skvělému filmu Agnieszky Hollandové a Štěpána Hulíka patří obdiv za přípomínku událostí, na které se nesmí zapomenout. Možná nám dodá odvahy, abychom se ostře podívali na současnost, kterou vidět nechceme. Kde přitom končí hranice naší odpovědnosti? V současném Tibetu lidé často volí sebeupálení jako způsob, jak vyjádřit nesouhlas s čínskou okupací Tibetu; od roku 2009 takto zemřelo sto lidí.

Hořící keř (televizní série) – Česko 2013. Režie Agnieszka Hollandová. Scénář Štěpán Hulík. Hrají Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan a další. Produkce HBO Europe. Kamera Martin Štrba. Střih Pavel Hrdlička. Hudba Antoni Komasa-Lazarkiewicz. 3 díly x 80 minut.