Paříž-Manhattan - romantika začarovaná do intelektuálštiny

V roce 1966 vytvořil francouzský režisér podobného jména Claude Lelouch snímek Muž a žena. Banálně jednoduchý příběh, který ovšem vítězil na všech frontách mistrným zpracováním. Režisér a zároveň kameraman tehdy přišel s novátorskou prací ve snímání scén. Jednoduchý příběh dokázal předložit i díky přirozenému projevu hlavních představitelů, Jean-Louis Trintignant a Anouk Aimée, a geniální hudbě Francise Laia, v takové zázračné formě a natolik působivě, že se z něj stal jeden z nejslavnějších filmů světové kinematografie.

Při sledování debutu mladé francouzské režisérky Sophie Lelloucheové Paříž–Manhattan nelze si na dílo skoro jmenovce nevzpomenout. Stejný žánr, stejná provenience, stejná snaha oslovit diváky přes příběh touhy po lásce a spřízněnosti. Bohužel první hraný film Sophie Lelloucheové kvality legendárního Lelouchova snímku ani zdaleka nedosahuje.

V jednoduchosti hledej základ

Příčinou, proč film Paříž–Manhattan působí rozpačitě, je jeho překombinovanost. Půvab Muže a ženy spočíval především v jeho jednoduchosti. Snímek si na nic nehrál, nic nepředstíral, jen působil. Oproti tomu scénář k filmu Paříž–Manhattan, přestože sleduje stejnou hlavní linku – potkají se?, zamilují?, zůstanou spolu? – je založen na složité struktuře, kdy hlavní hrdinka, lékárnice Alice, popisovaná jako nekonvenční osoba, nachází únik ze samoty ve filozofických filmech Woodyho Allena. Což je jeden z hlavních bodů její nekonvenčnosti, dalším je pak její neochota se usadit, vdát a založit rodinu, z čehož jsou její stárnoucí rodiče upřímně nešťastní. K dokreslení její originality pak slouží to, že si v lékárně, kde pracuje, zřídila jakousi filmovou půjčovnu a klientům žádajícím něco proti stresu či bolesti hlavy ordinuje, jak jinak, Allenovy snímky.

  • Paříž-Manhattan / Alice Taglioni
    Paříž-Manhattan / Alice Taglioni zdroj: Filme Europe
  • Paříž-Manhattan / Alice Taglioni, Patrick Bruel
    Paříž-Manhattan / Alice Taglioni, Patrick Bruel zdroj: Filme Europe

Slabina scénáře ale není ani tak v této rovině, ta vlastně slouží jen jako prvek k vykreslení charakteru hrdinky. Potíž je v tom, že ústřední linka hledání partnera je vlastně totálně nevybudovaná. Ani pseudofilosofické dialogy mezi Alicí a fiktivním Allenem divákovi neobjasní, proč je tato nesporně půvabná, vtipná a inteligentní žena stále sama, protože najednou z ničeho nic se po jejím boku objeví Vincent, o kterém tedy absolutně nevíme nic, jen to, že je hezký a milý. Čím ovšem naši náročnou intelektuálku přesvědčil, zůstává utajeno jako i to, proč zase najednou z jejího života zmizel. Ano, jasně vidíme, že se po jejím boku objevil Victor, ale otázkou je, proč se vlastně taková postava, jako byl Vincent, ve scénáři vůbec objevila. Do příběhu nevnesla vůbec nic, jen snad trochu víc komplikací při hrdinčině rozhodování. Jenže zde se přeci nehraje o tom, že si Alice nedovede vybrat mezi dvěma muži, film se tváří, že jde o hledání „ideála“, který je konfrontován s představou, jejíchž kvalit nikdy nikdo nemůže dosáhnout.

Navíc, problém odpoutání se od nereálných představ a přijmutí reality, je přece jen přijatelnější u dospívající dívky, nikoli zralé ženy, jakou již Alice je. Ovšem hlavním a určujícím negativem filmu je to, že si hraje na něco, co není. Plytký příběh je schován za intelektuální nálepku, jednoduchá romance se tím pádem tváří, že jde o něco víc. Vychází z toho pak jakási falešná hra na umění, která spíše uráží, než přesvědčuje. Pokud Sophie Lelloucheová chtěla natočit romanci, bylo chybou ji „povyšovat“ do filosofické roviny. Snaha o natočení čistého příběhu o touze po lásce je regulérní a jak dokazuje Muž a žena Clouda Lelouche i dostačující, ovšem pokud najdeme vhodnou formu. Pak opravdu není třeba se zač stydět a není nutné to čímkoli zakrývat.

Paříž–Manhattan / Režie: Sophie Lelloucheová, Hrají: Alice Taglioniová, Patrick Bruel, Marine Deltermeová, Louis-Do de Lencquesaing, Michel Aumont, Scénář: Sophie Lelloucheová, Kamera: Laurent Machuel, Hudba: Jean-Michel Bernard, Střih: Monica Colemanová.