Jan Grossman byl intelektuální duch českého divadla

V roce 1993 přišel divadelní svět o jednu z nejvýraznějších tvůrčích osobností, Jana Grossmana. Nebyl jen režisérem, ale i literárním a divadelním kritikem a teoretikem. Divadlo tedy vnímal v celé jeho šíři a vždy se snažil o tvůrčí přesah. Jeho inscenace i teoretické práce byly významné právě pro svou uměleckou výpověď, která vesměs reflektovala problematiku doby v širokém kontextu. Takový přístup však komunistický režim nemohl připustit a Jan Grossman téměř po celý svůj život musel bojovat se zákazy a potlačováním jeho umělecké činnosti.

Přesto se výrazně prosadil i v zahraničí, kde po příchodu okupačních vojsk v roce 1968 našel prostor pro práci například v Holandsku, Západním Německu, Švýcarsku či Rakousku. Roku 1975 mu však i tato práce byla znemožněna odebráním pasu a tento jedinečný divadelník mohl pracovat pouze v oblastních divadlech. Ale i zde vytváří nezapomenutelné inscenace, na které se jezdilo z celé republiky. Dlouhodobější a koncepčnější práci mohl vykazovat např. v Chebu, kde působil v letech 1973–1980, nebo v Hradci Králové (1980–1983).

Dramaturg Jan Etlík charakterizuje Grossmanovu divadelní práci v cyklu České televize Žít svůj osud z roku 1997: „Typickými postupy jeho režií byly zkratka, náznak, metafora, kontrast a důkladné promyšlení, ostře pointovaná gradace, s cílem odhalit nové úhly pohledu na inscenované dílo. Byl zastáncem pojetí divadla jako tvůrčí dílny, kulturně-společenského ohniska.“

Na jeho slova navazuje v dokumentu Václav Havel, Grossmanův spolupracovník z Divadla Na zábradlí let šedesátých: „Pro mě byl především duch, intelektuál, myslitel.“ Právě inscenace v Divadle Na zábradlí se nesmazatelně zapsaly do divadelní historie. Jsou to především Král Ubu (A. Jarry, 1964), Vyrozumění (1965), Largo desolato (1990), Pokoušení (V. Havel, 1992), Proces (F. Kafka, 1966), Don Juan (1982 a 1989).

Jan Grossman se narodil 23. května 1925. V letech 1945–1948 studoval na FF UK v Praze srovnávací dějiny literatury a estetiku, 1946–1949 byl lektorem činohry ND, 1949–1953 dramaturgem Státního divadla v Brně, 1953–1956 dramaturgem divadla D 34 v Praze, 1956–1959 nakladatelským redaktorem, 1959–1961 dramaturgem Laterny magiky. Od roku 1962 působil v Divadle Na zábradlí, v letech 1962–1968 jako umělecký vedoucí jeho činohry.

Několik let pracoval v zahraničí. V letech 1973–1980 působil jako režisér v Chebu, 1980–1983 v Hradci Králové, 1983–1988 v Divadle S. K. Neumanna v Praze, od roku 1989 znovu v Divadle Na zábradlí, od 1991 byl jeho uměleckým šéfem.

Věnoval se rovněž literární kritice a esejistice, divadelní kritice a teorii. Významná též byla jeho činnost překladatelská a editorská - v nakladatelství Československý spisovatel vydal deníky Jiřího Ortena, dílo F. Halase a zasloužil se též o to, aby básníci Skupiny 42 byli opět vydáváni.

Jan Grossman zemřel 10. února 1993.


Významné režie Jana Grossmana:

V Divadle Na zábradlí v Praze - Král Ubu, 1964 (Alfred Jarry), Vyrozumění, 1965 (Václav Havel), Proces, 1966 (Franz Kafka), Don Juan, 1989, 1992 (Molière), Largo desolato, 1990 (Václav Havel), Pokoušení, 1992 (Václav Havel).

V Divadle Vítězného února v Hradci Králové - Maryša, 1982 (bratři Mrštíkové), Don Juan, 1982 (Molière).

V Divadle Stanislava Kostky Neumanna v Praze - Škola pro ženy, 1984 (Molière).