Stále ještě štědře finančně státem, městem i soukromými donátory dotovaná vídeňská výstavní scéna dospěla vlastně logicky do přehledné polohy. Možná dnes jako nejvýkonnější evropské přehlídkové (rozuměj výstavní) molo se vyprofilovalo do systému, který nabízí vedle sebe prostory pro představování směrů a trendů hledajících, představujících zejména moderní či ještě neznámá směřování a umělce, přes místa nabízející pohledy a hodnoty stvrzující a hodnotící až po místa, kde se můžeme vracet k prověřené konzervativní klasice. Souhrnem všech těchto činností a pohledů je ve svých jubilejních deseti letech po rekonstrukci rozsáhlá Albertina, která bez výjimky souběžně nabízí všechny výše uvedené polohy. Navíc se tím stal takřka výstavní zázrak – to vše v místech, jehož geniem loci byla po mnohá desetiletí práce s grafikou, nanejvýš s fotografií.
Retrospektiva Maxe Ernsta je vyzkoušená klasika
Nemůžeme pominout, že celá vídeňská výstavní scéna se při nedostatku energie, prostředků, výkonnosti a představivosti na straně české, reprezentováno takřka opuštěnými podobnými českými místy a institucemi, dáno vlastně celým pochmurným ne-konceptem zdejšího kulturního provozu, stala součástí pravidelného zájmu českého a moravského publika. Jen si vzpomeňte na Goghovu výstavu v Albertině před nedávným časem, kdy i vídeňské listy se podivovaly a otevřeně radovaly nad tím, že do Vídně denně přijíždí až 36 českých autobusů s diváky!!! Násobte si!
Právě zmíněná Albertina teď nabízí rozsáhlou výstavu, nepatřící sice do prezentací objevujících a seznamujících, ale k těm potvrzujícím a shrnujícím. Retrospektiva Maxe Ernsta, malíře, grafika, sochaře, teoretika umění či básníka má košili střiženou stejně, jako celá řada předchozích zdejších výstav. Nabízí vyzkoušené a stále ještě vzrušující jméno ve vzorné prezentaci rozsáhlého souboru děl. Divák spatří více než 160 obrazů, kreseb, koláží, plastik, fotografií a částí filmů (nepomiňme také tištěné dokumenty a ukázky časopisů, které Ernst vydával - Bulletin D a Der Ventilator) nabízených ve vzorně osvětleném prostoru, vše přesně chronologicky seřazeno a jako vždy bohatě popsáno. Pomalu se posunující davy vnímají totiž tyto výstavy nejen jako estetický harmonický zážitek, ale také jako vzdělávací a studijní prostor, jehož informační hodnotu přiřazují k původně základnímu poslání. Navíc je nutno připojit, že tato výstava je kupodivu prvním autorovým představením v Rakousku!
- Max Ernst - Ptačí pomník zdroj: galerie Albertina
- Max Ernst - Po čistém slově zdroj: galerie Albertina
Byť určitá posunující a revoluční role Ernsta jako spolutvůrce dvou významných výtvarně-společenských hnutí (dada a surrealismus) časem vyhasla, dostala jeho díla dnes již zcela jinou hodnotu, zejména onu dokumentární. Až na místě si však znovu divák uvědomí, že celá řada Ernstových děl se stala kultovním sdělením, možná odtržena od původních souvislostí, výkladů a úkolů a prověřena časem si žije svůj další nezávislý život a ponechala si převážně roli estetického oslovení, nestárnoucího a překvapujícího. Přesymbolování, tak nutné v určitých fázích vývoje zejména surrealismu, zde vnímáme již spíše jen jako hru, o to více vystupují zmíněná díla, kterých je – kupodivu –opravdu nemálo. Divák je tak, často i proti svému původnímu naladění, strháván a postupně propadá celému kouzlu Ernstova díla znovu a znovu. Tematický a výrazový vývoj řazení výstavy a Ernstovy tvorby navíc nenechává usnout divákovu pozornost, takže vždy, kdy dojde k nebezpečí ztráty pozornosti a tolerance, vystrčí kurátoři další a nové Ernstovy (ďábelské a hravé) růžky.
Navíc se v celém jeho životě a tvorbě otiskuje plasticky celé to šílené evropské dvacáté století, jehož pozadí Ernst svým způsobem spolužil a spoluvytvářel. Jeho setkávání či častá spolupráce s Apollinairem, Delaunym, Arpem, Kleem, Eluardem, Miróem, Dalím, Duchampem, Chagallem či Buňuelem byla oboustranně oplodňující a posouvající. Patřil zcela jasně spolu s Matissem, Picassem, Beckmannem, Kandinským a Warholem k hlavním postavám uměleckého dění této doby. Navíc používal a vytvářel celou řadu výtvarných technik, od koláže, přes frotáž, gratáž po dekalkomanii. Ernstův nesporný vliv pokrýval celou tehdejší dynamickou moderní tvůrčí Evropu, rozkročen jsa mezi Kolín nad Rýnem a Paříž. Potrval však i mimo běžný čas a jeho tehdejší prostor – připomeňme například jasný přiznaný vliv na Jacksona Pollocka.
Nebylo by od věci připomenout, že celá řada postojů a tvůrčích nápadů, ať již v jakémkoliv směru, určitě vznikala i na pozadí spolužití Ernsta s řadou výjimečných žen (Luise Strausovou, Marie-Berthe Aurenche, Leonorou Carringtonovou, Peggy Guggenheimovou, Dorotheou Tanningovou).
Výstavu vytvořili spolu s Nadací Beyeler hostující kurátoři Werner Spies a Julia Drost. Vy si ji však uložte jako setkání s dávným přítelem, jehož kvality můžete možná lehce přehodnotit a některé nečekaně svěží znovu přijmout.