Renoirovo (velmi) pozdní odpoledne

Psal se válečný rok 1915, jenomže tady jakoby válka neexistovala. Teplá bóra, smíchaná se vzdálenými závany scirocca, vanoucího z africké pevniny, sem od Středozemního moře přinášela vůni chaluh, prosolených rybářských bárek a Sahary. Zakroužila kolem zámku Grimaldi, jenž vévodí rybářskému městečku Cagnes-sur-Mer na Azurovém pobřeží, prošuměla listy starých olivovníků a pak (jakoby zvědavě) se stočila nad rozlehlou zahradu kolem velkého kamenného domu a pohladila po kůži mladou nahou ženu, proti které za malířským plátnem seděl geniální stařec, jenž prsty zkřivenými artritidou neúnavně tvořil krátkými dotyky štětce věčnou, impresionistickou krásu, jež zachycovala tento prchavý okamžik.

Dnes má Cagnes-sur-Mer, rozkládající se nedaleko Nice, na východním cípu Côte d'Azur, v departementu Alpes-Maritimes, nějakých padesát tisíc obyvatel a je živým přímořským letoviskem, kterým se občas prožene i slavná Tour de France. Před více než sto lety, v roce 1907, kdy to bylo ještě daleko spíše ospalé rybářské městečko, tu ve čtvrti Collettes zakoupil výstavní nemovitost jeden z klasiků francouzského impresionismu malíř Pierre-Auguste Renoir. A po té, co ji zrekonstruoval a přistavěl ateliér, se do ní o rok později nastěhoval, aby tu vytvořil svá poslední plátna, prožil zhruba posledních deset let svého života, namaloval slavné koupající se a setkal se se svojí poslední osudovou modelkou Andrée Heuslingovou.

Objevila se tu jednoho letního dne roku 1915 jako dívka odnikud, nabídla Renoirovi své tělo jako inspiraci a probudila v něm touhu ještě intenzivněji žít a tvořit. Prohlédl si její ruce a na zkoušku podle ní (k jejímu překvapení, které nebylo zdaleka poslední) namaloval zátiší s citróny. A ona u něj zůstala, protože potřeboval její živé tělo a dívčí pleť, jako jedna z jeho dalších modelek, potenciálních milenek a reálných múz. Zůstala jako jeho dobrý anděl, v duchu jeho známého výroku, že „malíř, který má smysl pro lidské tělo, je zachráněn“. To, že adjektivum „lidské“ u něj vlastně znamenalo „ženské“ byla jen podružná maličkost.

Renoir / Christa Theretová
Renoir / Christa Theretová

Po té, co mu zemřela žena a syna Jeana vážně zranili ve válce, představovala Andrée nečekané světlo, jež vstoupilo do jeho poraněného života – a světlo, jak známo, je pro impresionisty zásadní ingrediencí. V noci naříkal, sužován bolestmi, ve dne téměř chromýma rukama přenášel barvu a hebkost její dívčí pleti na malířské plátno jako ten, jehož řemeslo se musí dělat rukama, prožívat srdcem a naplňovat duší.

Pak do téhle pozdní Renoirovy idyly přijel na krátkou rekonvalescenci zraněný syn Jean, který měl kliku, že mu nemuseli amputovat nohu (taková už tahle mrcha válka někdy bývá). A zjistil, že táta znovu maluje vzrušující akty, i když má věk na to, aby již maloval jen poklidná zátiší. Přestal se divit, když poznal Andrée blíž (vlastně hodně blízko, vlastně nejblíž) – a ona, jakoby v něm již rozpoznávala budoucího uznávaného filmaře, v něm podporovala touhu být umělcem, jako byl jeho otec.

  • Renoir / Christa Theretová
    Renoir / Christa Theretová zdroj: Film Europe
  • Renoir / Michel Bouquet
    Renoir / Michel Bouquet zdroj: Film Europe

Malá, ale relevantní odbočka: A nikdo z nich v té době netušil (nemohl tušit) – a tenhle film se tím také nezabývá - že za pár let mladý Renoir prodá pár obrazů svého otce a zprodukuje si za ně své první filmy, ožení se s Andrée, která mu v nich bude hrát hlavní role, natočí nestárnoucí klasiku, jakou je Velká iluze, Člověk bestie a Pravidla hry, za celoživotní dílo bude oceněn Oscarem a na rozdíl od svého otce (který do konce svého života zůstal věrný Francouzské riviéře) se dokáže smířit s tím, že zemře v Hollywoodu. Ale to už je zase úplně jiný, byť významně související, příběh…

Možná by bylo výstižnější, kdyby režisér Gilles Bourdos (Afterwards), jenž se narodil v nedaleké Nice (což mu určitě pomohlo při budování atmosféry Renoira), svůj opus raději nazval Andrée Heuslingová, neboť je to právě ona, která propojuje život obou Renoirů, pro něž se stala (v jednom případě na konci a ve druhém na počátku umělecké kariéry) jejich „femme fatale“. 

Renoir / Michel Bouquet, Vincent Rottiers
Renoir / Michel Bouquet, Vincent Rottiers

A také by asi bylo možné tenhle nevšední, autentický moment, který nevymyslel scenárista, ale přinesl život, ještě více rozpracovat, zdůraznit a přitlačit tu na dramatickou a emocionální pilu, neboť Andrée, dávající se zvláštní nevinnou vášní totéž otci i synovi a balancující mezi malířstvím a filmem (které k sobě ostatně zas nemají tak daleko), je výživnou a vitální figurou, jež se nemusí spokojit jen s náznakem, ale má potenciál jít do toho naplno. Vím, že náznak je zřejmě rafinovanější a nedopovězené dává více prostoru naší, divácké fantazii, ale přece jen je mi trochu líto až příliš vlažně přiznaného (vlastně ústředního) motivu, který je tak vzrušující, dráždivý, zakázaný, spalující, očistný a hlavně pravdivý, že mohl být (měl by být) dramatičtěji a adresněji rozvinut.

Nicméně tvůrci se rozhodli jinak a jejich rozhodnutí je nejen legitimní variantou na dobově reálně odžité, ale také milým a zklidňujícím pohlazením po okoralé divácké duši, omlácené akčními vypalovačkami, slasherovými vykuchávačkami a laxativními teenagerovskými „prcičkami“. A je jenom na nás, na tom, co víme nebo co si dostudujeme, abychom měli představu, co všechno, podobně jako v krajině za zrcadlem, je ukryto za tímto jednoduchým příběhem, jenž (stejně jako Lincoln) není klasickou biografií, ale pouze jejím přesně ohraničeným výsekem. 

  • Renoir / Christa Theretová, Vincent Rottiers
    Renoir / Christa Theretová, Vincent Rottiers zdroj: Film Europe
  • Renoir / Vincent Rottiers
    Renoir / Vincent Rottiers zdroj: Film Europe

Augusteovi Renoirovi zbývají ještě čtyři roky (díky Andrée) naplněného života, jenž tráví v bolestech i vášni, ve svém domě nad třpytivým Středozemním mořem a krajinářská kamera Marka Pinga Binga Leeho dělá všechno pro to, aby vizuál filmu vypadal jako něco, co právě vystoupilo z Renoirova obrazu a žije svým vlastním dynamickým, mihotavě barevným a prosvětleným životem. Jakoby chtěl tenhle film spíše zprostředkovat pocit nežli odvyprávět celou story.

Michela Bouqueta (Dva muži ve městě) na první dobrou možná v titulní roli nepoznáte, ale vyrovnal se s ní s přehledem zkušeného borce, který ví, že méně je někdy (zpravidla) více. Postavu Renoira přesvědčivě vystavěl jako figuru bytostného umělce s jasně artikulovanými prioritami, jenž raději zůstává v zajetí invalidního vozíku a nechce se vysilovat chůzí, které by byl sice schopen, ale jež by mu ubírala síly na malování.

Renoir / Michel Bouquet
Renoir / Michel Bouquet

Jednadvacetiletá Christa Theretová je sedmaosmdesátiletému Bouquetovi (jenž hraje čtyřiasedmdesátiletého Renoira) vděčnou partnerkou, svléká se bez zábran a sází na čisté, základní instinkty, které mají v jejím podání přídech jakési latentní dívčí nevinnosti, a přesvědčivě dokáže rozpohybovat i neuchvátané dějové peripetie. Poněkud ve stínu těchto dvou spíše statuje poměrně nevyhraněná postava Jeana Renoira, v podání vlažného Vincenta Rottierse, jenž má zatím jasno jen v tom, že se chce vrátit na frontu, přičemž je třeba poctivě přiznat, že mu scénář ani šanci na výraznější hereckou prezentaci nenabízí. „Je snadné se dát zabít,“ říká mu otec – „Uprostřed války myslíš jen na malování,“ vyčítá mu syn a v těchto replikách je zakódována i podstata jejich postav.

Renoir (jenž byl uveden na loňském MFF v Cannes v sekci Un Certain Regard) je neokázalý, ale poctivě odvedený komorní film s příjemným vizuálem, uvěřitelnými hereckými výkony, klasickým Alexandrem Desplatem za partiturou a atmosférou, který vás sice neohromí, ale ani nepopudí. Příjemné, neurážející pokoukání, řekl bych. A také se nám tu vzkazuje, že když bolest přejde, krása zůstává, a když někdo celý život maluje hlavně ženy, květiny a děti, musí to být v zásadě šťastný člověk. To nejsou špatné vzkazy. A také není špatné být u toho, kdy se poryvy větru rozletí od moře pod modrou oblohou a vyzvou k tanci pomerančovníky a olivový háj nad Cagnes-sur-Mer.

RENOIR. Francie 2012, 111 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Gilles Bourdos. Scénář: Michel Spinosa, Jérôme Tonnerre. Kamera: Mark Ping Bing Lee. Hudba: Alexandre Desplat. Hrají: Michel Bouquet (Pierre-August Renoir), Christa Theretová (Andrée Heuschlingová), Vincent Rottiers (Jean Renoir). V kinech od 21. března 2013.