Remunda a Klusák: Pojďme být společně aktivní

"Nevím, jestli nadávání, jak je všechno bordel a chaos, úplně k něčemu vede. To si takhle krásně řekneme - a co s tím dál? Mnohem víc bych podporoval uvažování nad tím, co může člověk na své úrovni udělat a změnit,„ nemyslí si dokumentarista Vít Klusák, že lidé by se měli spokojit jen se stěžováním nad pivem, pokud se jim něco nelíbí. Jeho “úrovní„ a “úrovní" jeho filmařského kolegy Filipa Remundy je kamera, s níž zachycují dění, jak - říkají - ho oni dva pochopili. Naposledy v pětidílném projektu Český žurnál, o kterém mluvili včera na ČT24 v pořadu Hyde Park.

Remunda s Klusákem jsou autory žurnálu, jako režiséři do něj přispěli třemi filmy (o rozdělení Tanvaldu na romský a neromský; o nitkách vedoucích od finalistů první české přímé volby prezidenta a o „tykadlovém“ řidiči Smetanovi, který podle nich není tou pravou osobou k potrestání), po jednom svěřili Martinu Duškovi (spor o správnost lidické piety) a Lukáši Kokešovi (o metylalkoholové aféře jako vrcholku pančované republiky). Všechny snímky si můžete přehrát v archivu iVysílání.

Žádný z filmů nezůstal bez povšimnutí, nejvíc rozporuplných reakcí (mnohdy až vášní) vzbudily Život a smrt v Tanvaldu. Vyvolat diskusi ovšem bylo také jedním ze záměrů dokumentaristů: „Dokument, který profrčí éterem bez povšimnutí, je k ničemu,“ říkají. A jejich filmy k polemice vyzývají už jen tím, že jsou autorské.

"Tím je myšleno, že za nimi stojí nějací autoři, kteří mají nějaké vzdělání, nějaký vkus, nějaký pohled na tu konkrétní věc. My se ve filmech neskrýváme, netváříme se, že suplujeme oči diváka, že jsme božské oko kamery, která zprostředkovává naprosto nezávisle pohled na skutečnost. Přiznáváme: ukazujeme vám to tak, jak jsme to my dva pochopili,„ vysvětluje Klusák. “Kdo prahne po objektivitě, ať si pustí zpravodajství."

Nejen žurnál, i jejich předchozí společné projekty měly přívlastek „český“ (Český sen, Český mír). Rozhodně jsme se tím ale nestali experty na tenhle národ, brání se filmaři takovému výkladu. Blízkost svých projektů nevidí v tom, že by se jimi pokoušeli o nějakou českologii, ale v něčem celkem jiném.

„Mám dojem, že se nám dařilo zastávat se vždycky slabších hrdinů,“ upřesnil Klusák. „Český sen pro mě není o tom, že lidi by byli blbí a chtěli by slevu, ale spíš o záludnosti reklamních technik, které z nás všech dělají hlupáky. V případě Českého míru jsme se zastávali aktivistů, kteří upozorňovali, že to s tím radarem bude možná všechno jinak. A řidič Smetana byl zase někdo, na koho většinová společnost pohlížela jako na exhibicionistu, který se chce vyhřívat ve světle reflektorů svým infantilním gestem.“ 

Dokument o Romanu Smetanovi, který byl odsouzen za to, že dotvářel předvolební plakáty ODS svými kresbami a nápisy, končí tím, že Remunda s Klusákem otevřeně vyjádří Smetanovi svou podporu - před volebním billboardem se sprejem v ruce. Sympatický je jim mimo jiné tím, že on svou nespokojenost nesvěřoval jen už zmíněnému pivu, ale pokusil se na něco upozornit a něco změnit. Stejně jako se o to s kamerou pokouší oba dokumentaristé.

"Kdyby měl člověk neustále ležet v depresích, tak by nic neudělal. Zkrátka, musíme se pokusit pracovat tam, kam dohlédneme, kam dosáhneme. I díky internetu máme všichni větší možnost svůj názor prosadit, můžeme se organizovat. A občanská společnost je to, co může být reklamokratické společnosti, které vládnou stranické sekretariáty, důležitou protiváhou. Takže bych řekl: Pojďme být společně aktivní!" vyzývá Remunda.

On i Klusák ve svých filmařských aktivitách pokračují, i když ne ke všemu, co by je zajímalo, se můžou vyjádřit, jak by chtěli, kamera není všemocná. „Nelze točit o tom, co se děje za zavřenými dveřmi. Jakmile nemůžeme u toho pečení být, nemáme film z čeho udělat,“ vysvětlují, proč se nakonec nepustili třeba do snímků o Klausově amnestii nebo o kauze Rath.

Pouští se ale do dalšího Českého žurnálu - o roce 2013. „Události vybíráme na základě naší fascinace tématem. Vždy tam musí být něco, co nám přijde absurdní, neuvěřitelné, co má dramatický potenciál, který leze z konkrétního příběhu a který lze rozšířit na celou společnost. Po roce práce se, myslím, koncept osvědčil, nahrává totiž tvůrčí svobodě a rozvazuje autorům ruce,“ napsal Filip Remunda na chatu, který následoval po odvysílání posledního dílu žurnálu - dokumentu Svobodu pro Smetanu. Mimochodem tento snímek se dočká rozšíření do celovečerní verze, tvůrci by ji rádi představili na příštím ročníku festivalu dokumentů v Jihlavě, kde měla letos premiéru i televizní verze.

Náměty k pokračování Českého žurnálu prý vítají. Posílat je můžete e-mailem nebo je dokumentaristům sdělit přes facebookový účet projektu.