Večer v režii fantastického Mr. Clarka

Praha - Těžko říci, jestli čtyři ročníky již dělají tradici. Každopádně audiovizuální festival Lunchmeat, který v pátek proběhl již počtvrté, si už dokázal vydobýt své místo na kulturní mapě (přinejmenším Prahy) a patřil mezi netrpělivě očekávané akce konce dubna. A po zásluze, nutno podotknout, především díky vystoupení skvělého britského producenta Clarka.

Letošní vydání přineslo hned několik zásadních změn. Hlavní program se smrsknul na jediný den a dosavadní hostitele MeetFactory a Bio Oko nahradil podzemní prostor Veletržního paláce -  takřka zapomenuté kino Veletrhy, kde dnes operuje nezávislá divadelní scéna Studio hrdinů.

Základní koncept Lunchmeatu ale zůstává neměnný - jádro tvoří živá či djská vystoupení atraktivních jmen elektronické scény v kombinaci s vizuální show vybraných umělců. Tentokrát festival lákal především na britského producenta Clarka doplněného o letošní rezidenty, turecké studio NOHlab a výrazného představitele současné bass music Fantastic Mr. Foxe s polskou VJkou Jago.

Podzemní amfiteátr

Samotnému jednodennímu festivalu předcházela série warm-upů i další doprovodný program, který se odehrával hlavně v režii djů Radia Wave a jenž našel azyl v přízemí Veletržního paláce, bývalé kavárně Nová Syntéza. Tam se v den pátečního vyvrcholení objevila i vedlejší „československá scéna“, hlavní pozornost se však upínala do podzemí budovy Národní galerie.

Netradiční prostory Lunchmeatu slušely a vizuální instalace prostupovaly všemi místnostmi. U vchodu vítal interaktivní program večera, který mohli návštěvníci procházet pouhým pohybem ruky, dlouhou stěnu nad hlavním barem obzvláštňovaly animace, chodbou se míhaly geometrické projekce.

To hlavní se však odehrávalo v sálu bývalého kina, nezvyklém podzemním amfiteátru. Stupňovitý, rozlehlý prostor svažující se k hlavní scéně bezpochyby přidával na specifické atmosféře potemnělému sálu, kterému dominovalo projekční plátno tyčící se nad vystupujícími interprety.

Plno venku i vevnitř

Díky kombinaci teplého večera a zákazu kouření ve vnitřcích prostorách sice velká část návštěvníků festivalu postávala před Veletržním Palácem, takže se někdy mohlo zdát, že party je spíše venku. Jak se ale blížilo očekávané vystoupení Clarka, i sál bývalého kina se začal plnit lidmi.

Kolem jedenácté se rozehrál berlínský rezident Kangding Ray. Jeho odtažité techno ale ještě Lunchmeat nerozpumpovalo, a ani projekce à la devadesátková počítačová grafika příliš nezaujaly. Poté ale přišel na řadu Clark a ukázal, že vše, co mu předcházelo dosud, byl doopravdy jen předkrm. Projekční plátno nahradily poloprůhledné kvádrové konstrukce, které oddělili Clarka od publika a jež fungovaly jako prostor pro zadní projekci chlapců z NOHlabu. Zastřeli tak postavu interpreta a nechali prostor pro čistě audiovizuální zážitek.

O samotném Clarkově setu se nedá mluvit jinak než v superlativech. Ukázalo se, že slova organizátorů, kteří promovali britského producenta jako „neúnavného experimentátora a ohybače žánrových klišé“, vůbec nelhala. Clark předvedl hodně různorodý, eklektický a především notně zábavný set a spolehlivě naplnil a rozhýbal hlavní sál.

A nezklamal ani po něm nastoupivší Fantastic Mr. Fox, jehož představení dominovala projekce VJky Jago. Ne tak často využívaná forma vizualizací složená čistě z předtočených záběrů smíchaná v klipovitý mix fascinovala asi nejvíce ze všech vizuálních děl Lunchmeatu. Fantastic Mr. Fox dohrál někdy kolem půl čtvrté ráno, program tím však ještě zdaleka nekončil. Ještě po něm vystoupil například mladičký Sinjin Hawke, ne neprávem přirovnávaný ke slavnějšímu Hudsonu Mohawkovi.