Island je druhý největší evropský ostrov, jenž z jihu omývají chladné vody severního Atlantiku a ze severu mrazivé vlny Severního ledového oceánu, z čehož je patrné, že tohle není místo na koupání, neboť je tu brutální kosa. K jihu tohoto ostrova „ledu a ohně“ je přitulen nehostinný archipelag patnácti malých ostrůvků Vestmannaeyjar (Ostrovy západních mužů), z nichž jen jeden - Heimaey (Domácí ostrov) - je obydlený. A právě tohle je domov zavalitého rybáře, kudrnáče Gulliho, jenž před vyplutím nasává s kamarády v přístavní krčmě a netuší, že o několik z nich zanedlouho přijde a sám si to rozdá s ledovým peklem v nerovném zápase, jenž z něj učiní legendu.
Hluboko - islandský ponor do autentického příběhu
Lidé, kteří tu žijí, jsou bytostně spojeni s mořem, jež je živí, ale i ohrožuje a v burácivých zpěněných gejzírech se tříští o strmé skalní útesy, nepřístupně lemující ostrovní souš. Drsným ostrovanům, v jejichž žilách ještě kolují zbytky krve starých Vikingů, kteří tu kdysi zakotvili, už ani nepřijde, že tu vlastně denně musí zápasit s drsnou přírodou, která je občas pošle do kolen a donutí zaplatit nejvyšší daň. Tak už to v jejich životě chodí a smrt je jeho samozřejmou součástí. Kvůli takovéhle prkotině se přece domov neopouští a ani Gulliho by ve snu nenapadlo sbalit svůj rybářský bágl, navléct si bermudy a zdrhnout pohodově rybařit někam do Karibiku.
Proto se i toho osudného dne, 25. března roku 1984, nad kalným ránem vypravil do přístavu, aby se se svojí partou nalodil na rybářskou kocábku a pár dní vláčel sítě olověnými vodami, dýchal prosolený vzduch a vyrval ze skučícího rozbouřeného moře svůj další úlovek. V těchto zeměpisných šířkách běžná rachota pro obyčejné chlapíky, jako byl on. Kvůli tomuhle se sem přece s rodiči vrátil, po památné erupci sopky Eldfell, která v roce 1973 téměř pohřbila jeho město. Na stejných rybářských lodích, na nichž tehdy před dštícím ohněm uprchli, se za čas vrátili, vyhrabali své domy i životy ze sopečného popela – a začali je znovu žít. Protože tohle je jejich jediný, opravdový a skutečný, ostrovní domovský přístav.
A pak se to stalo, myslím tím opravdu a autenticky stalo, nějak tak, jak to skoro po třiceti letech natočil uznávaný islandský režisér Baltasar Kormákur (Severní blata, Kontraband). Námořní neštěstí přicházejí nečekaně a nezřídka mívají rychlý, devastující a nezastavitelný průběh. Tak tomu bylo i tenkrát. Rybářské bárky nepotřebují mnoho, aby šly ke dnu, a tady stačila jen zaklesnutá tážná síť, chvilkové zaváhání a nechuť odseknout ji od navijáku a obětovat – a potom už bylo na jakoukoli oběť pozdě, neboť zbýval jen krátký čas (nějakých dvacet minut) na zalykavé, mrazivé umírání spolu s potápějící se lodí.
Žádná jiná varianta při teplotě vody pět stupňů a vzduchu minus tří stupně fyziologicky nepřipadala v úvahu. V pádu lodě do chladné, temné hlubiny je i cosi velebného, osudového a neodvolatelného a bezvládná těla mrtvých námořníků, jež do chladného hrobu klesají spolu s ní, jsou jako siluety mrtvých, kteří s ní drží poslední stráž. Jedna z lodí místní rybářské flotily se k molu již nevrátí, pátrací helikoptéry budou chvíli kroužit nad pustou hladinou, na místním hřbitově přibude pár nových křížů a v místní komunitě několik vdov a jednostranných sirotků. Takhle se tu žije – a takhle se tu umírá.
Jenomže toho tragického dne se našel člověk, který nechtěl umřít, odmítl se nechat stáhnout zubatou pod hladinu a pustil se do zdánlivě bezvýchodného a předem ztraceného boje. Když Gullimu zemřel v rukou kamarád Palli, odevzdal ho nenasytnému moři, otočil se tam, kde tušil pevninu, a začal plavat. A i když ho možná sem tam napadlo, že stejně zemře, rozhodl se, že po dobu, co ještě bude žít, bude plavat, neboť to bylo jediné pouto, jež ho ještě svazovalo s životem. To a myšlenka, co všechno by chtěl stihnout, kdyby mu byl darován ještě jeden den, a prázdné plkání s rackem, který se mu na chvíli v severním větru zavěsil nad hlavou, byly „záchranné pásy“, které ho držely nad vodou.
„A pak mě můžeš mít,“ vzkazoval Bohu (nebo smrti?), „až řeknu, co musím říct!“ A dál se prodíral mrazivým stiskem moře, protože ještě stále neřekl své poslední slovo. Více než šest předlouhých, obdivuhodných a neuvěřitelných hodin ve vodách severního Atlantiku, v nichž až na dřeň poznal, co je to osamělost plavce v ledovém objetí oceánu a kolik sil ze sebe dokáže vydolovávat člověk, který ještě nechce zemřít. Ale ani poté, co ho nemilosrdné vlny nesly vstříc strmým skalním stěnám rozeklaných pobřežních útesů, neměl ještě zdaleka vyhráno…
Islandský film Hluboko (zdroj: ČT24)
Tenhle autentický příběh o Gulliho nadlidském (či spíše nelidském) boji o život se ve své době stal na Islandu hojně přetřásanou legendou, která má i svůj lehce tajuplný background, neboť navzdory lékařským vyšetřením, testům a zkouškám (které připomíná druhá část filmu) se vědcům nepodařilo dodnes uspokojivě a prokazatelně vysvětlit, jak a proč tohle mohl člověk přežít. Baltasar Kormákur tuhle story znal, ale počkal si, až vyšumí a on se stane uznávaným režisérem, který ji svým filmem připomene. A to se právě stalo!
Jeho Hluboko není patetické, heroické ani zbytněle mysteriózní, spíše „jen“ tak nějak obyčejně autentické. Šel jsem na tenhle film s obavami, zda se dá skoro hodinu zírat na chlapa, který plave nocí (v níž se toho jinak moc neděje) ke vzdálenému pobřeží. Odcházel jsem s pocitem, že jsem viděl silný, pravdivý příběh, jenž není možné nijak racionálně vysvětlit, a který je proto třeba vzít jen pokorně na vědomí. Příběh, který nám neokázale dává najevo, že není od věci věřit na zázraky, které se někdy mohou stát i v našem obyčejném životě.
Jakoby tenhle příběh chtěl Kormákur točit v kombinovaném stylu hrdinské balady a dokumentární rekonstrukce. Své herce v čele s mužem, který hovoří s racky, robustním medvědem Ólafurem Darri Óllafssonem, vede citlivě ve stopách skutečných postav a z Bergsteinna Björgúlfssona učinil dokumentárního kameramana, který v syrových záběrech dokáže sugestivně zprostředkovat fatální atmosféru, mrazivý chlad i téměř komické mezihry na nic nechápajících vědeckých pracovištích, které marně hledají vysvětlení.
A tak se na ně Gulli vybodne a vrátí se zpátky na svůj ostrov, protože tam patří a také proto, že pravda je zakódována právě někde tam. Ve větrech od severu, které tančí na okenních tabulích jednoduchých baráků, v temných lávových polích, pocukrovaných sněhem a připomínajících, že se tu občas otevírá ohnivá země, ve vzteklých vlnách, mocně bušících do pobřežních útesů – v lidech, kteří z téhle skály učinili svůj domov, jehož světla září jako maják do severní noci.
Hluboko rozhodně není žádná akční vypalovačka ani srdceryvný hollywoodský spektákl. Daleko spíše je to ukázněné a jakoby tlumené svědectví. Neokázalé, jednoduché, působivé – a jakkoli neuvěřitelné, zároveň pravdivé. Chce to jen mít náladu právě něčemu takovému naslouchat.
DJÚPIỐ/HLUBOKO. Island 2012, 96 min., české titulky, 2D. Režie: Baltasar Kormákur. Scénář: Baltazar Kormákur, Jón Atli Jónasson. Kamera: Bergstein Björgúlfsson. Hudba: Ben Frost, Daniel Bjarnason. Hrají: Ólafur Darri Ólafsson (Gulli), Jóhann G. Jóhannsson (Palli), Theodór Júlíusson (Gulliho otec), Björn Thors (Hannes). V kinech od 25. dubna 2013.