No aneb Jak (dobře) prodat prezidenta

Píše se neklidný rok 1988, totalitní Chile stojí na historické křižovatce a přemýšlí o své budoucnosti. Ve všelidovém referendu se bude rozhodovat o tom, zda zemi dál despoticky povede vláda vojenské junty generála Augusta Pinocheta Ugarteho, a na dalších osm let tak bude temně vymalováno, nebo zda se demokratické strany dokáží efektivně spojit a přesvědčit národ, aby vykročil na cestu ke svobodě. Mají na to denně patnáct minut televizního vysílání a nutně potřebují najít profíka na prezentaci a komunikaci, který by jim je pomohl efektivně naplnit tak, aby oslovili sympatizanty a nerozhodnuté a přesvědčili je, aby řekli Pinochetově diktatuře No!

Na tuhle chilsko-francouzsko-americkou dobovku lze pohlížet buď jako na politické dokudrama z doby, kdy se v Chile začal lámat chleba (v daných zeměpisných šířkách spíše obilné placky), nebo jako na volně převyprávěnou případovou marketingovou studii, zaměřenou na vedení opoziční předvolební kampaně v totalitním prostředí.

Třetí a realitě nejbližší varianta je, že tu režisér Pablo Larraín mixuje obě tyto polohy, a natáčí je pro zvýšení autentičnosti v archaické VHS kvalitě, na které jsou zachovány i dobové záznamy. Chvíli si na tenhle záměrně nedokonalý vizuál, pořízený analogovými kamerami, sice musíte zvykat, ale dá se to ustát a hlavně je navozen pocit autentické jinakosti, který může podprahově docela fungovat, když se mu nebudete moc vzpírat a vyjdete mu alespoň trochu naproti. To ostatně musíte učinit v případě celého opusu, který zřejmě nebude trhat rekordy v návštěvnosti multiplexů, neboť ani není určen většinovému, mainstreamovému publiku, ale spíše klubovému, artovému a odborně daným směrem zaměřenému auditoriu.

No / Gael García Bernal
No / Gael García Bernal

Ústřední postavou v zásadě nedějového záznamu volební kampaně je mladý reklamní kreativec René Saavedra, který se marketingové triky vyučil ve Spojených státech a teď se na něj koalice šestnácti opozičních stran sdružených v hnutí No obrátila, aby dodal jeho prezentaci šťávu a drive. A obrátila se správně, neboť právě tohle René umí!

Všem bylo jasné, že vybrané pochmurné portréty obětí a slogany typu „Za svobodné volby – volte Ne!“ nikoho extra nepřesvědčí. Ale stejně měli konzervativní politici, přivyklí stávajícím prezentačním stereotypům, kopřivku z toho, jak šmahem René nahradil kriticky ponuré obrazy despotického Pinochetova vládnutí (kterými chtěli tradičně neúčinně masírovat své publikum) odlehčeným, vlídnějším a barevnějším konceptem, vyjádřeným novým sloganem „Chile, radost přichází!“. Preference se začaly hýbat, Pinochetovi experti znepokojeně vrtět a papaláši z demokratické koalice větřit vítězství, protože Reného pestrobarevná, nekonfliktní prezentace začala bodovat…

No
  • No zdroj: Artcam http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/48/4705/470456.jpg
  • No / Gael García Bernal zdroj: Artcam http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/48/4705/470445.jpg
  • No / Gael García Bernal, Antonia Zegersová zdroj: Artcam http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/48/4705/470438.jpg
  • No / Alfredo Castro zdroj: Artcam http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/48/4705/470453.jpg

A přestože dnes víme, jak to tehdy všechno nakonec dopadlo, je docela zajímavé sledovat tohle věcně prezentované, ale skryté propagandistické zázemí, z něhož dirigenti zákulisí promyšlenými tahy upevňují své pozice a ničí soupeře. René to činí s nadhledem profesionála, který umí prodávat ideje, stejně jako Coca-Colu.

Jeho figuru ztvárnil neokázale, civilně a sympaticky mexický import Gael Garcia Bernal, který ji dokázal docela věrohodně postupně posunovat z roviny čistě expertní a profesionální do roviny mravní a občanské. Pravda, všechno je tu hodně zjednodušené a někdy jen nahrubo nahozené (např. kontury Reného rodinného zázemí), ale tohle není primárně film o charakteru a motivacích ústředního hrdiny, ale o nemocné době, která (možná) dostane šanci na své uzdravení.

  • No / Gael García Bernal
    No / Gael García Bernal zdroj: Artcam
  • No / Gael García Bernal
    No / Gael García Bernal zdroj: Artcam

No je malý a navzdory několika davovým scénám spíše komorní, autentický snímek, který nás vrací do problematických „osmdesátek“ a jenž se propracoval až do oscarových nominací pro nejlepší neanglicky mluvený film. Jeho základ je konverzační, nikoli akční a řečeno marketingovou dikcí nám představuje demokracii a svobodu jako svébytný cool produkt, který je možné nabízet i v situacích, kdy není nikomu do smíchu, s laskavou vstřícností, nadhledem a úsměvem.

Tehdy, v roce 1988, to v Chile vyšlo. Možná by to mohlo vycházet i nám, kdybychom tenhle prezentační model vzali za svůj a učinili z něj leitmotiv naší často zbytečně antagonistické a složité komunikace.

NO. Chile/Francie/USA 2012, 118 min., české titulky, přístupný, 2D, DVD. Režie: Pablo Larrain. Scénář: Pedro Peirano, Antonio Skarmeta. Kamera: Sergio Armstrong. Hudba: Carlos Cabezas. Hrají: Gaeil García Bernal (René Saavedra), Alfredo Castro (Lucho Guzmán), Luis Gnecco (José Tomás Urrutia), Néstor Cantillana (Fernando), Antonia Zegersová (Verónica Carvajal). V kinech od 23. května 2013.