Minimalistická a esteticky působivá je instalace Až zhasneš tmu, potkáš sedmizlatou saň, kterou v Entrance Gallery vystavuje sochařka Marie Hladíková. Vystudovala VŠUP v ateliéru sochařství Kurta Gebauera a kromě plastiky a kresby se věnuje i komiksu, animaci a designu. Nejnovější a jediné dílo této instalace vystavuje galerie sídlící v Oranžérii Břevnovského kláštera v Praze do 30. 6. 2013.
Příliš krotká saň Marie Hladíkové
Ti, kdo zhlédli alespoň jednu z předcházejících výstav mladé autorky, mohli být poněkud překvapeni odlišností její nejnovější instalace. Výtvarný rukopis i emocionální klima dosavadních uměleckých počinů, se kterými si diváci spojovali jméno Marie Hladíkové, jsou ty tam.
Trollové a vůbec podivné lesní bytosti, ani lidé, ani zvířata, vystupující z pekelného jícnu zmizely neznámo kam. Divoké krajiny, zavěšené a plující v prostoru, temný skelet ostrých skal, obří bludné balvany hrozící už už spadnout divákovi na hlavu, ani ledové světlo prosvítající houštím větví a křovisek zesílené odrazy střepin zrcadel zde opravdu nenajdeme. Původní vášeň a tvůrčí imaginaci provokující mysl a city pozorovatele v této instalaci, bohužel, zachovává už jen název výstavy.
Expozici tvoří jediné dílo. Snad květ nebo do velkého „květu“ naaranžovaná křídla obrovské můry nebo motýla se zřetelnou kresbou žilek v jemné, mléčně bílé ploše. Květ je obetkán nebo „zasíťován“ soustavou „pavoučích“ vláken, na kterých se třpytí malé drahokamy, kapky rosy či krovky světlušek. Přes veškerou líbivost květu a pavučin je potíž této instalace právě v prvoplánové estetice vizuální stránky díla. Drama, kdy dílo svádí zápas o to, jak ho mysl diváka pochopí a interpretuje, přičemž u každého je výsledek této obtížné cesty jiný, se nekoná.
Nikdy není úplně dobře, když autorovo dílo potřebuje vysvětlení, komentář, oč se v něm vlastně jedná. Autorka říká, že „zhasneme-li tmu“ čili rozsvítíme, „potkáme sedmizlatou saň“. Zlatavý květ, umístěný vysoko nad hlavou a ztracený v prostoru galerie na přivábení saně, což je samo o sobě kruté a drasticky expresivní slovo, nestačí. Člověk se saní nemůže navázat kontakt.
Mohl by tak učinit například skrze nevýslovnou hrůzu a strach polapený v síti pavučin, pokud by ho autorka do ní nechala zamotat, nebo extrémní zranitelnou krásu říkající si o „sežrání saní“; hrůza, ale ani pocit nevýslovné krásy se zde nedostavují. Zbyla jen „estetika“. A to je málo na umělecké dílo, které už z podstaty by mělo překonat všednost válcující cokoli, co vybočuje, neboť i dílo se musí rvát o vlastní existenci. Dílo je sice slovy vysvětlováno, ale skutky je ponecháno bez dalších souvislostí, náznaků a zbaveno tajemství galerijnímu prostoru napospas.
Než tuhle planou estetiku a jaksi nedotaženou hru na setkání se saní, radši bych se na vlastní nebezpečí vydala mezi minulé a snad i budoucí příšerky Marie Hladíkové - cítím se ochuzena o setkání se sedmizlatou saní… a konečně jí pohlédnout do tváře…
MARIE HLADÍKOVÁ / AŽ ZHASNEŠ TMU, POTKÁŠ SEDMIZLATOU SAŇ. Kdy a kde: Entrance Gallery, Oranžérie Břevnovského kláštera, Praha 6; do 30. 6. 2013.