Kaple Saint-Symphorien v benediktinském opatství v Paříži hostí v podstatě komorní výstavu Doteky ve Francii žijícícho exilového výtvarníka Miloslava Mouchy. Místo posvátné a památné je místem duchovního setkání a dialogu mezi vystavenými díly a sakrálním prostorem, nabitým pamětí a významem. Podařilo se tu vytvořit proces vzájemného oslovování, kontaktu, slovy velmi těžce popsatelnou atmosféru a novou kvalitu.
Miloslav Moucha se dotýká genia loci kaple Saint-Symphorien
Mezi stěnami z opuky a vápence tak visí mimo jiné dva rozsáhlé barevné triptychy, zpracovávající dynamicky přírodní téma lesa v barevných odvážných Mouchovských kompozicích, a čtyři černobílá plátna, pracující nečekaně s klasickou uhlovou kresbou. Devadesát procent osvětlení přichází pěti okny nad obrazy, visícími čtyři metry nad podlahou. I když soubor je večer přisvětlován, ve dne se díla mazlí s pověstným pařížským světlem, formovaným měkkým atlantským vzduchem a násobeným nesčetnými odrazy od šedobílých pařížských fasád.
Ty z obrazů, vzniklých již ve Francii, jsou ovšem tímto světlem harmonicky prosáklé. Tím se vystavená Mouchova díla vlastně řadí mezi některé práce Zrzavého, Kupky nebo Šímy, kteří onen světelný francouzský akcent zažili a z jejich děl je výrazně cítit. Mouchova díla zde podávají souběžné svědectví o poznání, o postupném dozrávání. Kaple, vydechující etruské, egyptské a římské konotace a signály, vytváří silný prostor, na který Moucha reaguje dialogem, harmonií a pochopením. Vidíme zde přirozené souznění, díla se stávají organickou částí místa. Pracují (ne vypočítavě) s tichem, prostorem pro zamyšlení, napětím, tragikou a krásou čitelného genia loci.
Místo, kde je skupina děl Miloslava Mouchy vystavena, je výjimečné. Není možné popsat tuto výstavu, aniž bychom pominuli význam a genia loci prostor, kde se odehrává. Ještě v dobách římských zde stál chrám, zasvěcený bohyni Isis. Samotnou kapli, v podstatě velmi prostou, ale pro francouzské dějiny prvního tisíciletí důležitou, najdeme za vchodem do kostela Saint-Germain-des-Prés vpravo. Podobně jako tento nejstarší pařížský kostel měla pohnuté osudy – vyhořela, vyletěla do vzduchu, byla zbourána, posléze znovu vybudována a rekonstruována.
Nijak zvláště se o ní nehovoří, ani výstavy, podobné Mouchově, se tu vlastně běžně nedělají. Kostel sám, nesoucí postupně řadu praktických i ideových rolí (farní kostel, klášterní kostel, pohřebiště etc.), byl založen franským králem Childebertem I. v letech 542-543. Původně však nesl jméno bazilika Saint-Vincent-Saint-Croix. Po vysvěcení biskupem sv. Germainem v roce 558 postupně převzal toto jednodušší jméno.
Klášter i kostel se staly centrem postupně se rozvíjející stejnojmenné osady za hradbami tehdejší Paříže. To již byl kostel významným pohřebištěm členů královských merovejských rodin. Sám Karel Veliký zde uvedl řád benediktinů. Osudy kláštera, kostela i kaple byly dramatické – rabování, vypalování, rušení, znovuvybudování se odehrálo za více než 1 500 let několikrát.
Po splynutí s Paříží se místo/osada stalo intelektuálním kotlem moderního města, bydlel zde například René Descartes, jehož ostatky jsou od roku 1819 ostatně uloženy ve zdejší kapli sv. Benedikta. Čtvrť zdobila jména jako Denis Diderot, Marat, Danton, Guillotin. Začaly zde fungovat první intelektuální kavárny – z počátku pověstná Café Landelle, pak Café Procope či od dvacátých let i dnes slavné podniky Café de Flore, Les Deux Magots, pivnice Lipp.
Křižovatku za kostelem miloval nejen Hemingway a celá jeho americká smečka, ale posléze také Jean Paul Sartre, Simona de Beauvoir, Jean Luc Godard, François Truffaut, Juliette Gréco, Nathalie Sarraute, Jacques Prévert, Boris Vian. Nad kavárnou Flore žili ve svých nejšťastněšjích letech Catherine Deneuve a Marcello Mastroianni. Stovky malířů, básníků a pouličních umělců. A ti nejslavnější z nich, včetně známých bankéřů a politiků, bývají dodnes hosty nedělních malých vybraných mší právě v kapli Saint-Symphorien.
Nápad s umístěním výstavy právě sem je báječný. Je nutné poděkovat Českému centru a zejména jeho řediteli Michalu Pospíšilovi a také kurátorovi Petru Svobodovi. Samozřejmě i činovníkům zdejšího kláštera.
Kde a kdy: kaple Saint-Symphorien, Paříž. Přestože je kaple otevřena normálně vždy ve středu a v pátek od 14:00–17:30, je Mouchova výstava přístupna do konce června denně od 10:00–19:00.