Unikátní tamburaši ze Studénky drnkají už sto let

Studénka - Výjimeční tamburaši ze Studénky oslavili sté výročí. Tamní orchestr Brač spolu s Pražskými tamburaši je u nás raritou. Z původní stovky souborů originálních drnkacích nástrojů totiž zůstaly v České republice poslední dva. Brač ze Studénky přitom vyhrává mezinárodní soutěže a historické nástroje doplňuje zcela proti zvyklostem saxofonem nebo bicími.

Tamburaši ve Studénce zůstávají naprostým unikátem, protože jako jediní z celé Evropy stále hrají na původní historické nástroje. Naproti tomu v zemích bývalé Jugoslávie, odkud muziku do Česka přivezli pradědové sloužící vojnu ještě za Rakouska-Uherska, jsou všechny staré nástroje uložené v muzeích.

  • „My máme ve Studénce největší notový archiv i největší sbírku tamburašských nástrojů,“ říká bývalý dirigent Milan Gelnar: „Já jsem to sháněl po celé republice.“

Ještě donedávna byly na našem území tři tamburašské muziky. Plzeňský soubor ale nedávno skončil. Na vině bylo velmi pokročilé stáří jeho členů. To se však rozhodně netýká souboru Brač ve Studénce, kde má o hru na tamburašské nástroje zájem i nejmladší generace. „Pro Studénku je to opravdu rodinné stříbro. Celé dynastie hrály a hrají a Studeňáci tu muziku znají,“ říká členka orchestru Hana Burdová.

Tambura je strunný nástroj podobný loutně. Až do devatenáctého století se používala jako sólový nástroj a sloužila jako doprovod zpěvu a tance. V devatenáctém století se pak souběžně v několika zemích vyvíjejí nová hudební seskupení: v Rusku jsou to hráči na balalajky, v západní Evropě hráči na loutny, v Itálii vznikají mandolínové orchestry.

První chorvatský tamburašský orchestr dal dohromady v chorvatské Slavonii v roce 1847 a tehdy čítal šest členů. Tamburašské hudbě se začalo oficiálně vyučovat roku 1882 na univerzitě v Záhřebu. Originální muzika brzy začala pronikat i za hranice Chorvatska.


Další informace hledejte na webu souboru.