Lorna Simpsonová a Ahlam Shibliová v Jeu de Paume

Ještě před třiceti lety nesla dnešní výstavní síň Jeu de Paume v Paříži stopy po původním určení. Před rokem 1922, kdy se stala již muzeem moderního umění, zde byla velká herní hala, zbudovaná za Napoleona III. na okraji reprezentativních zahrad v Tuileriích. Zde se hrávala pelota, pala, volejbal a později hlavně tenis. Dnešní třípodlažní rozsáhlé výstavní prostory si zanedlouho vybudovaly díky výtečné dramaturgii dobrou pověst jako nejlepší pařížské místo pro prezentaci současné fotografie. I proto je návštěvnost těchto prostor opravdu unikátní – nonstop se zde potkávají desetitisíce obdivovatelů a také znalců moderní fotografie. I dvě aktuální výstavy, které budou prezentovány po celé léto, určitě stojí za to.

Ahlam Shibliová nazvala svoji výstavu Phantom Home. Tato palestinská fotografka (narozená roku 1970) rozdělila svoji expozici do několika částí, nazvaných podle zobrazovaných témat. Pro nás jsou přitažlivá nejméně tři z nich. Excelentní reportáž z polského dětského domova pro opuštěné děti, která vznikla v roce 2008 v Dome Dziecka Na Zielonym Wzgórzu v Kisielanech-Žmichách, je tak trochu studií o osamění, dospívání, ale také šikaně, sexuálním zrání, absenci rodiny.

Vlastně zde Shibliová nastoluje téma, které pak prolíná i dalším jejím dílem. Neuvěřitelná a výtvarně dokonalá je její zpráva Eastern LGBT (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender), traumatizující, pochmurná série z nelehkého života takto orientovaných osob v Pákistánu, Palestině, Libanonu, Turecku a Somálsku čili všude tam, kde se sexuálně odlišným skupinám opravdu lehce nežije. Fotografie přímo dýchají beznadějí, smutkem, bezmocí, neexistencí perspektivy.

  • Ahlam Shibliová / Smrt, 2011-2012
    Ahlam Shibliová / Smrt, 2011-2012 zdroj: Galerie Jeu de Paume
  • Ahlam Shibliová / Dětský domov, 2008
    Ahlam Shibliová / Dětský domov, 2008 zdroj: Galerie Jeu de Paume

Mistrovské zvládnutí tématu se liší od podobných sérií tematicky příbuzných, vznikajících v jiných částech světa. Zde je tma, pochmurno, žádný prostor… Hlavní téma, které nám logicky autorka přináší, je ponor do nekonečného blízkovýchodního marasmu. Představuje a přibližuje nám desítkami záběrů dokumentovanou náladu v soukromí dennodenního palestinského života. Vidíme byty, zdobené kýčovitými fotografickými kolážemi – portréty padlých otců a synů či členů rodin, skrývajících se či bojujících v nekonečném urputném boji o sebeurčení a svobodný stát. Toto téma, oklikou a nenásilně, dominuje celé rozsáhlé výstavě a nesmlouvavě udává zásadní tón a nadřazuje tuto sérii (jak bylo samozřejmě záměrem) celé prezentaci. Pro českého návštěvníka je to setkání minimálně neobvyklé, vzrušující a smutné.

První evropská velká souhrnná výstava Lorny Simpsonové (narozena v roce 1960 v Brooklynu) je vlastně brilantní exhibicí či studií na pomezí řady žánrů, dominujících americké fotoscéně od padesátých let. Celé výstavě vévodí stejnorodé neopouštěné černobílé zpracování. Stylizované drobné autoportréty v prvních dvou sálech, ironizující velký americký sen, sice jakoby vycházejí z postupů Cindy Shermanové, jdou však jiným směrem a zmnožením předváděných záběrů dosahují jiných výsledků.

Lorna zde dokládá svůj smysl pro ironii a nadhled, pro hodnocení dnes již dávno minulé a ztracené doby. Zcela přirozeně vyznívá i ve vtipných sériích, pracujících se simulovanými vzorníky kosmetickýchi doplňků, paruk, účesů a podobně. Tady nenápadně varuje před vlezlými momenty v patologické vemlouvavosti západní globální tržní společnosti. Její velkoplošná skládaná krajinná a městská zákoutí a zátiší, přiznávající scanování lehce rozdílných technických kvalit, zabírají dvě velké stěny. Celý soubor, i zde sestávající z řady zcela tematicky odlišných kapitol, má samozřejmě společného jmenovatele - analýzu a výpověď z oblasti hledání identity, místa, rasy, třídního zařazení.

Vrcholem celé výstavy jsou však autorčina videa – ať již (jediné barevné) taneční autobiografické Momentum, nebo gigantické, na čtyřech složených celostěnných plátnech promítané a jazzovým piánem doprovázené The Chess. Video, vytvořené přímo pro tuto pařížskou výstavu, je podle mne vrcholem celé prezentace. Pracuje s detailními momenty a lehce pochmurnou atmosférou epochy americké filmové černé série (film noir) padesátých let, přetváří časové zařazení, strhuje svojí expresí. Pro většinu českých diváků bude setkání s dílem Lorny Simpsonové jasnou novinkou – uvidí mistrovskou sérii zralé autorky.

Výstavy Lorny Simpsonové a Ahlam Shibliové. Kde a kdy: Jeu de Paume, Paříž, do 1. září.