Budova Státní opery se po dva letní večery proměnila ve svatostánek všech obdivovatelů současného tance. Akram Khan, britský tanečník a choreograf s bangladéšskými kořeny, přijel 3. a 4. července do Prahy představit svou inscenaci Desh, autobiografické dílo, jehož je jediným interpretem. Dlouho očekávaný host operní dům téměř do posledního místa vyprodal.
Deshberoucí výpověď Akrama Khana
Pro české publikum není Akram Khan zdaleka neznámý, s jeho tvorbou se mohli diváci setkat například už před dvěma lety, kdy bylo v Karlínském divadle velmi úspěšně uvedeno jeho dílo Vertical Road (v něm on sám netančil), tehdy zrovna tak jako letos coby závěrečná perlička festivalu Tanec Praha. Stejně tak si mnozí určitě vybaví i Khanovu choreografii pro velkolepý zahajovací ceremoniál loňské olympiády v Londýně.
Desh, v bengálštině „vlast“, je mistrovským kusem. Niterná výpověď zkoumá různé roviny vztahu Khana a jeho bangladéšského otce, který ho od dětství tlačil k tomu, aby byl i on pravým Bangladéšanem. V Londýně narozený Khan, který vyrostl v naprosto odlišném kulturním prostředí, se tomu zákonitě vzpíral. Dnes přemýšlí o tom, kam vlastně patří on sám. Konfrontuje svou minulost, témata rodinných vazeb, historii a specifika lidnaté a velmi chudé rozvojové země, jež je domovinou jeho otce. Krev není voda, a ať chce nebo nechce, historie Bangladéše je velmi úzce propojena s jeho vlastními kořeny.
GALERIE
Desh autor: Richard Haugton, zdroj: Tanec Praha
Desh je velmi osobní příběh, který je čitelný, zároveň však i plný skrytých významů v bengálštině, jež jsou srozumitelné jen zasvěceným. Zkombinováním jednotlivých střípků a rovin vznikla promyšlená mozaika, puzzle, do kterého každý kousek dokonale zapadá.
Khan se nebojí originálně kombinovat taneční žánry a styly. Předvedl virtuózní a velmi širokou pohybovou škálu, byť tanec není to hlavní, o co tu jde. Desh je emocemi nabitý a fascinující divadelní příběh. Ke spolupráci si přizval špičkový umělecký tým, bez něhož by se tato výpravná multimediální inscenace během dvou let příprav nebyla zrodila v tak skvělé podobě (hudba Jocelyn Pooková, light design Michael Hulls, scéna Tim Yip).
Desh
Dílo je postaveno jako sólová choreografie, nicméně kromě Khana se v příběhu objevuje spousta dalších postav, které na jevišti postupně ožívají tak, jak s nimi Khan interaguje. Třeba jeho maličká sestřenice, které za pomoci pantomimy vypráví pohádku. Vizuálně velmi zajímavý moment je ten, kdy se Khan shrbí, skloní hlavu a transformuje se do postavy svého otce. Namalovaný „obličej“, kterým se dívá do obecenstva, má v týlu hlavy. I v této scéně líčí svůj neustálý konflikt s otcovskou autoritou, hledání sama sebe a tápání v tom, kam vlastně patří. Jeho pohyby jsou přitom tak dokonalé, že za chvíli zapomenete, že tančí prakticky neustále v předklonu. Tento ve své podstatě jednoduchý nápad působí naprosto úchvatně.
Další rozměr se otevírá v nádherných animacích – ocitáme se v kouzelné pohádkové zemi z tradičních bengálských příběhů. I ty jsou součástí Khanova pomyslného rodinného dědictví. Objevuje se člun na řece, exotická zvířata, les plný stromů, po kterých tanečník šplhá. Po chvíli ten přívětivý a přátelský svět, který evokuje bezpečí, střídá zneklidňující napětí. Objevuje se animovaný tank, vidíme muže, kteří bojují proti neviditelnému nepříteli. Politické převraty se neobejdou bez násilností a tady právě probíhá občanská válka za nezávislost Bangladéše. A i když se Khanův otec nechtěl stát součástí této války, ani on jí neunikl. A jeho syn nakonec porozumí, proč je po tom všem, čím si prošel, pro otce právě národní identita a hrdá příslušnost k bengálské komunitě tak důležitá.
Výpravná osmdesáti minutová one man show bez přestávky uteče jako mávnutím proutku a po jejím skončení si nepřejete nic víc než vidět ten silný příběh alespoň ještě jednou.