Continuo stále hledající, tentokráte ve sklepeních

Jako každým rokem, i letos nabízí divadelní soubor Divadlo Continuo, slavící dvacet let trvání, specifický projekt – tentokráte v původních sklepních prostorách staré písecké sladovny. Kousek od starého náměstí a také Otavy a památného kamenného mostu se již po sedmnácté odvíjí vždy od 20 hodin až do 22. srpna příběh nazvaný příznačně Ve sklepě. A to nejen pro své umístění, ale také proto, že sklep se podle slov inscenátorů stal „metaforou pro místo, ve kterém jsou uložené věci, vzpomínky a události, jež zdánlivě nehrají v našem každodenním individuálním životě ani v životě společnosti zásadní roli. Ale přesto existují. Odložili jsme je, zabalili, uskladnili. A zapomněli na ně.“

Zdroj: Divadlo Continuo Autor: Helena Štouračová

Jak už je u Continua zvykem, odkrývání zasutých zážitků, vzpomínek, traumat, a to jak individuálních, tak kolektivních, tvořilo páteř také letošní inscenace. A ještě jedno je k fenoménu continuovského hledání třeba dodat. Nejen, že je v řádu pojmenování souboru nepřetržité, kontinuální, zároveň je, v podstatě, nelítostné, dá-li se to tak říci. Zkrátka, nebojí se říznout do bolavých, zapovězených témat, nebojí se nasvěcovat tabuizované oblasti, ať to stojí, co to stojí. Jak říká režisér představení a umělecký vedoucí Divadla Continuo Pavel Štourač, „připravovaná inscenace je exkurzí do míst, kde tyto odložené věci a skutečnosti ožívají a derou se na povrch. Svět našeho podvědomí, svět zakonzervovaných vzpomínek a zamražených snů. Svět zapomenutých věcí“.

Jaké jsou to tedy věci, které tentokráte Continuo na své exkursi odkrývá? Odpověď by měla být snadná, v případě letních projektů však dosti ošidná – typická pro ně je jejich mnohovýznamovost, jsou totiž nabité symboly, obrazy, jež mohou vyvolávat různé asociace, aniž by přitom bylo jasně řečeno, jakým směrem se má divákova fantazie – anebo vnímání – ubírat. Režisér tak společně s herci a celým souborem pouze poskytuje jisté, ani ne tak záchytné, jako spíše návodné body, jichž se můžeme, ale také nemusíme držet, asi jako kdyby nám dal do ruky slepou mapu.

Divák se tak stává vlastně spolutvůrcem, každé další zhlédnutí téhož projektu přitom může vyústit ve zcela jiné čtení, uchopení. Bylo tak tomu při inscenacích prováděných v nádherném prostředí vodního zámku Kratochvíle, stejně jako u starého jihočeského rybníka v Malovicích či při vyjížďce motoráčkem krajinou kolem Netolic nebo minulý rok ve sto let staré opuštěné vodňanské cihelně.

Ve sklepě (Divadlo Continuo)
Zdroj: Divadlo Continuo
Autor: Helena Štouračová

Síla letních projektů Continua, jež je připravuje vedle své „normální“ produkce spočívá nejen v hledání nových výrazových prostředků, ale i v tom, že namísto tématické roztěkanosti by se jistě dala hledat, a snad i najít, jistá jednotící, společná linie – je jí hledání místa v čase, hledání kořenů, jakéhosi východiska, a zároveň jejich znejisťování, tak běžné pro dvacáté století, plné násilných zvratů a vykořeňování, vytrhávání…

Hned několik posledních letních projektů Continua se vztahovalo právě k těmto bolestným tématům, ať již jimi byly odsuny a transfery starousedlých obyvatel, Čechů i Němců, v letech 1938 až 1953, či sama válečná léta a individuální tragédie zcela normálních lidí. Dejme ještě jednou slovo Pavlu Štouračovi. „Budeme se pokoušet hledat odpovědi na otázku 'Co jsme zapomněli?' Jako jednotlivci i jako společnost. Odpovědi však nebudeme hledat ve slovech, ale v pohybu těla a materiálu, ve zvuku lidského hlasu i zvuku prostoru, v rytmu, hudebnosti, světle, barvě a tvaru.“

Soubor, sestavený pro inscenaci Ve sklepě čítá dvacet členů, patnáct dívek a pět chlapců, všichni kolem dvaceti, a jak je zvykem, i letos pocházejí z deseti různých zemí – z Česka, Slovenska, Polska, Rakouska, Francie, Itálie, Španělska, Uruguaye, Belgie, Finska a Spojených států. Má to svou výhodu, herci do projektu vstupují nezatíženi dlouhodobou spoluprací, a tudíž nutnými klišé, každý zároveň přináší vklad své vlastní domovské kultury, tradice, vnímání.

Ve sklepě (Divadlo Continuo)
Zdroj: Divadlo Continuo
Autor: Helena Štouračová

Byla řeč o hledání vzpomínek, traumat – prolíná se celou inscenací, každé z dějství v jednom ze čtyř prostorů je jich plno, ať je tomu v tápání postavy, ohledávající terén bosýma nohama v úvodní scéně, v tom, jak postupně přichází o své zjevně nejcennější osobní věci, v připomínce násilí v zběsilém reji ženských postav plném majetnických, násilných gest, vrcholících, když si jedna z dívek s druhým hochem vzájemně doslova zatloukají hřeby do těla – akt plný nejen násilí, ale také přivlastňování. Již tehdy se v rekvizitáři objevují prázdné zelinářské bedýnky, procházející – zřejmě jako atributy osobních věcí – celou inscenací.

A pokud si někdo z diváků myslel, vrcholu že již bylo dosaženo, hledání že je u konce, po přesunu do druhého, menšího prostoru začíná přituhovat, násilí, agrese jsou vyhrocenější, scéně vévodí tři podivné postavy, vlastně velké zapnuté kabáty, jednající jako nelítostní dozorci, soudci, kati – a další postavy poslušně rozvážejí na kolečkách znehybnělá těla v papírových pytlích. Můžeme v tom vidět stylisovaný transport do koncentračních táborů, provoz mašinérie zabíjení, „kabátníci“ mi zároveň silně připomínali ruské reálie a gulagy, vše je ale opět na fantasii a asociacích každého z diváků. Zvláště když si další herci zároveň tváře přikrývají nakreslenými, krutě působícími podobami, a skrývají tak svou identitu. Anebo nabývají jinou…

Také další prostor nenechal nikoho vydechnout, a přestože tomuto dějství vládla atmosféra úniku, odpoutání se, hledání cesty ven, uniknout se nedalo, ani po vysokých žebřích, ani pobíháním, ve stěně žádná dvířka nebyla. A když zpěv beze slov jedné z dívek, připomínající kvílení nad mrtvými, odvedl všechny do posledního prostoru, jemuž vévodilo dlouhé koryto plné vody, bylo jasné, že nevyhnutelný konec se blíží. Opět se nedalo uniknout asociacím na transporty, židovské i bolševické, a když po tónech podivného šramlu, mající v sobě něco z židovského klezmeru, rádoby rozjásaných, a znovu připomínajících lágrovou realitu všechny postavy prošly korytem, tedy, vodou, opětovným symbolem, a zmizely ve dveřích plných skrytého světla, byl konec. Konec nejen jejich, ale i hledání, nacházení. Tedy, přinejmenším toho symbolizovaného na „jevištích“ Continua. Další již bylo na divácích…

K úspěchu premiéry, odměněné opakovaným nadšeným potleskem přispěli jak jednotliví herci, tak výběr prostředí, citlivá scénografie, perfektní vláda herců nad svým tělem a jeho konáním, viděli jsme zcela soustředěné pohyby, od přísně kontrolovaných kroků a gest až k divokému, ba extatickému probíhání prostorem, po stěně, plném – marné – touhy vyběhnout, urvat se, vymanit se. A přesto…

Tato vláda nad vlastním tělem mi připomněla trénink jak newoyrského Living Theatre, tak třeba školu Grotowského nebo japonskou tradici či svou „nedivadelností“ Eugenia Barbu a jeho Odin Teatret. Nesmíme také zapomenout na vždy důležitou roli, již v inscenacích Continua hraje hudba. Zde jí byl jednak zpěv finské herečky, vycházející z její domovské lidové hudby, v němž však bylo možno také slyšet názvuky litanií židovských kantorů – opět jsme u traumatu šoa –, dalším důležitým prvkem byly perkusivní variace, ať již hrané na regulérní bicí soupravu či údery klacků do dřeva, stejně jako již zmíněný podivný infernální šraml, nebo pouhé brnkání do strun houslí.

Inscenace Continua, jež mimochodem v září předvede v Praze svůj kompletní repertoár, sice vyžadují aktivní zapojení divákovy fantazie, jeho spoluúčast, odměnou je však zážitek daleko silnější a hlubší. A je zcela jedno, co si kdo z představení odnese a zdali jej „pochopil“. Continuo své umění totiž předává na jiných než racionálních vlnách.