Na Futurologickém kongresu si hlídejte emoce

Můžeme být animáky, můžeme být chemickými vzorci, můžeme být čímkoli… Neptejme se, jestli je to dobře, jenom to, na nějaké dvě hodiny připusťme. A pojďme si s touhle myšlenkou pohrávat a čekejme, jestli nás osloví, uchvátí nebo vyděsí či zhnusí. Něco takového (nebo hodně podobného) nám vzkazuje uznávaný klasik sci-fi, spisovatel, futurolog a filozof Stanislaw Lem, skrze hodně volnou ekranizaci jedné ze svých povídek, která nás zve do dimenze alternativní (ne)lidské existence - na Futurologický kongres.

Astronauti (odkrývající tajemství Venuše), Ikárie XB 1 (směřující K mrakům Magellanovým) nebo třeba několikrát zfilmovaný, filozofující Solaris, to jsou příklady nejznámějších ekranizací Lemových literárních děl, které byly přeloženy do čtyřiceti jazyků a vyšly téměř ve třicetimilionovém celkovém nákladu. Teď se do této volné série zařazuje i Futurologický kongres, jehož svébytné, originální a spektakulární filmové interpretace se ujal rodák z Haify a jeden z často oceňovaných izraelských režisérů Ari Folman (Valčík s Bašírem), který byl v roce 2008 k vidění i v hlavní porotě na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

Kam směřuje film a člověk se svojí, možná hodně nebezpečnou snahou stírat hranice mezi realitou, snem a iluzí? Čeká ho, na téhle cestě, akcelerované současným digitálem, další smršť převratných technologických objevů a hlavně, budou tyto předznamenávat naději nebo soumrak, v němž se lidská identita rozvine nebo rozpustí? Znepokojivé otázky bez laciných a nápovědných odpovědí nabízí Ari Folman ve svém originálním opusu, který je volnou adaptací známé Lemovy klasiky, jež je tu uvedena do nových (a dlužno říci, že nikoli nelogických) kontextů.

Už trochu unavenou a ze star teamu postupně odstavovanou hrdinkou futurologické seance je nemilosrdně stárnoucí herečka Robin Wrightová (Forrest Gump, Muži, kteří nenávidí ženy), kterou zastihla tahle pohnutá story ve chvíli, kdy zvažuje, zda prodá svoji identitu dravé filmové společnosti Miramount (u Paramountu a Miramaxu se snad za tenhle hybridní název zlobit nebudou). Zdá se, že to je poslední šance a cesta ke svobodě téhle herečky na odchodu, která tu hraje sebe samotnou, a jak ji sugestivně tvrdí její agent Harvey Keitel, byla by blbá, kdyby kontrakt nepodepsala.

Jenomže Robin váhá, protože správně cítí, že se svým podpisem vzdává něčeho, o co by nechtěla přijít. „Chtějí mi vzít právo volby,“ říká se znepokojením, „tu možnost sama se rozhodnout, zda budu v tomhle příběhu děvka a v jiném bohyně.“ „Je to jen jiný způsob, jak tě vlastnit,“ oponuje věcně její pragmatický agent Al, a tak Robin, stresovaná ještě navíc nevyléčitelnou nemocí svého syna, nakonec podepíše.

Vzápětí ji čeká skener, jenž zmapuje a sejme celou její osobnost, všechny emoce, pocity a prožitky, kterých je schopna, a vytvoří z ní nestárnoucí digitální bytost, volně a univerzálně použitelnou v jakémkoli filmovém příběhu. Sugestivní scéna, kdy jí její agent dělá díru do hlavy, říká věci, o kterých spolu nikdy nemluvili, a brutálně z ní cedí plejádu emocí, o nichž neměla tušení, patří rozhodně k nejsilnějším pasážím hrané části filmu. Neboť Futurologický kongres má nejen svoji hranou pasáž, v níž téma zajímavě rozehrává mimo skutečné Robin Wrightové ještě třeba Harvey Keitel, Paul Giamatti nebo Danny Huston, ale také svoji opulentní, explozivní a místy až halucinogenní část animovanou, která tvoří prakticky polovinu celkové stopáže snímku.

Tady už pokročilé technologie převálcovaly přirozenou realitu a vytvořily neskutečnou iluzi. Každý tu může být tím, koho si zvolí a do jehož volně ložené identity jako flexibilní animák vstoupí jako do galoší, v nichž se bude dál brouzdat všechno připouštějícím virtuálem. V téhle výhradně animované zóně se ale klasické filmy, s naskenovanými hvězdami typu Robin Wrightové, již pomalu stávají zbytečnou veteší, neboť herci mohou být novou technologií přetransformováni do volně dostupné substance, kterou si pak každý může přivlastnit, a představovat si je pak v jakýchkoli situacích a příbězích. Iluzi, generovanou doposud skenerem, totiž právě převálcoval univerzální chemický vzorec svobodné vůle, který nastoluje ideální alternativní život bez tlaků a frustrací, v němž již nebude existovat žádná žárlivost, protože v něm nebude existovat žádné ego.

A před Robin leží další smlouva s „ďáblem“, podle které by měla prodat i ten poslední zbytek rozporcované identity, který jí ještě zbývá, a stát se součástí monstrózního megaprojektu, charakterizovaného sloganem: „Máte-li sen, tak se jím staňte!“ Čeká ji poslední životní rozhodnutí, kdy se buď definitivně rozpustí v nezadržitelně vítězícím technologickém proudu, nebo se, zdánlivě marně a bezmocně, vzepře.

Futurologický kongres není laciná či podbízivá dávačka, která vás chce jen beztarostně pobavit, ani ujetý meskalinový trip, jenž vás vyvrhl do úniku halucinogenního světa, kde je všechno dovoleno. Tuhle originální a neradostnou seanci je možné zařadit mezi ty dystopické sci-fi, které naplňují princip antiutopie a zavádějí nás do fiktivních společenství, kde se to zvrtlo fakt špatným směrem. S jistou (ale zase ne tak velkou) nadsázkou tak lze Futurologický kongres zařadit do plejády filmových děl, reprezentovaných třeba Mechanickým pomerančem Stanleyho Kubricka, Blade Runnerem Ridleyho Scotta, ale i světem Šíleného Maxe, případně Gattacou Andrewa Niccola.

Lemovu varovnou vizi světa, který dokáže produkovat a řídit lidské emoce, posunul Ari Folman do virtuálních světů, které navozují již současně běžně používané filmové technologie, jež kinematografii stále více vzdalují od její očistně klasické podstaty. A společnost, založená na průmyslově produkovaných iluzích, je jen jednou z neradostných možností, kterou může tento (zatím stále akcelerující) vývoj nastolit.

Unikátní symbióza hraných a animovaných pasáží má samozřejmě svá rizika a úskalí neboť ve chvíli, kdy si v hrané části zvyknete na hlavní figury a začnete se identifikovat s jejich problémy, přepne se vyprávění do animovaného modu a osobní vztah, který jste si začali budovat, převálcuje barevná (ale svým způsobem neosobní) spektakulárnost, která vás možní donutí k přemýšlení, ale vcelku spolehlivě ztlumí vaše emoce. A takhle se jich zbavit v příběhu o tom, jak je důležité, aby nám zůstala zachována svoboda jejich generování a prožívání, a jak nestvůrná by byla jen jejich průmyslová produkce, není zrovna nejšťastnější.

Futurologický kongres je úlet nikoli nereálným směrem - a v tom je jeho oslovující autenticita a schopnost udělat nám slušnou díru do hlavy. Evidentně to není film na jediné pokoukání, jen mám obavu, kolik se najde těch, kteří si ho dají jako nášup ještě jednou, aby si počíhali na to, co jim uniklo, nedošlo nebo v daný okamžik nesepnulo. A rozhodně by toho nebylo málo, co se v přívalu rozevlátého vizuálu jen mihlo scénou, tvořilo zdánlivě okrajový detail košatého celku a zapadlo ve spektakulárních, „chemických“ orgiích.

Tahle Folmanova hodně volná adaptace Lemovy literární předlohy spíše znepokojuje, nežli by nezávazně bavia, a není úplně jednoduché ji usledovat a pochopit. Není totiž jen o tom, jaká rizika mohou přinášet nové filmové technologie ani jen o tom, že to herečky středního a vyššího věku nemají v Hollywoodu snadné. Tahle znepokojivá a znepokojující artovka s myšlenkovým přesahem, je totiž tak nějak o každém z nás. A zve nás, abychom se s ní preventivně vydali po podivné cestě a vybrali si, zda bychom se na ní někdy chtěli opravdu reálně a neodvolatelně ocitnout. A také nám připomíná, že naše integrita je koneckonců to podstatné a jediné, co nám opravdu zůstává. A že by bylo škoda, strčit ji jen tak bezstarostně do banku a stát se opravdu jednou v budoucnu vyprázdněnými účastníky Futurologického kongresu, který nám bude nabízet iluzi místo skutečného života. S tímhle, koprodukčně neobvykle široce rozmáchlým Lemem a Folmanem vám sice nemusí být dvakrát dobře, ale neměli by vás úplně minout!

FUTUROLOGICKÝ KONGRES / THE CONGRESS. Izrael/Německo/Polsko/Lucembursko/Francie/Belgie 2013, 120 min, české titulky, 2D. Režie a scénář: Ari Folman (podle literární předlohy Stanislava Lema). Kamera: Michal Englert. Hudba: Max Richter. Hrají: Robin Wrightová (Robin Wrightová), Harvey Keitel (Al), Paul Giamatti (Dr. Barker), Kodi Smith-McPhee (Aaron Wright), Danny Huston (Jeff), Sami Gayleová (Satan Wrightová), Michael Stahl-David (Steve). V kinech od 8. srpna 2013.