Ostrava - Ideální věk pro bluesmana je pětašedesát let, tvrdil Pepa Streichl. „Ideálního věku“ se ale nedožil, tento bluesový a folkový písničkář spojený s Ostravskem zemřel dnes ve věku 63 let.
Zemřel písničkář Pepa Streichl
Písně Džbánky, Kamila, Ostrava je černá ženská patří k Streichlovým nejznámějším titulům. „Byl vynikající interpret. Pokud jde o autorství, nebyl tak silný talent jako v ostravské oblasti Nohavica nebo Dobeš. Nebyl tak původní, byl silně ovlivněn americkým černošským blues. Ale byl úžasně důvěryhodný a ve své jednoduchosti velice celistvý. Když si sednul za mikrofon, tak to byl chlap z jednoho kusu,“ říká o Streichlovi publicista Jiří Černý.
Streichla od počátku přitahavalo především blues, v němž je smutek i radost, stejně jako v jeho životě. „Neberu to jako umění, hrát blues. Já ho cítím, je ve mně a ze mě,“ přiznal. Na pódiu se doprovázel na foukací harmoniku a na kytaru. Začínal ale překvapivě na trochu jiný hudební nástroj - na mandolínu. „Když mi bylo čtrnáct, babička mi prozradila, že na Vánoce dostanu kytaru. Hledal jsem ji po bytě, ale kytara nikde. Až pod stromkem v rohu bylo něco malého, rozbalím to - a tam mandolína. Naši, absolutní hudební antitalenti, si mysleli, že je to kytara,“ vzpomínal Streichl. Ale poradil si: „Měl jsem kamaráda Honzu Berku. K němu jsem hned tu noc běžel, dvě struny ustřihl a mandolínu naladil na kytaru.“
První samostatný koncert měl v létě 1968 v Ostravě. „Hrál jsem za nějakou hospodou, ale nedohrál jsem. Vypískali mě, moje blues se jim zdálo pořád stejné, jestě jsem toho moc neuměl,“ vysvětlil. Od hudby ho první neúspěch ale neodradil a brzy si získal své místo na ostravské blues-folkové scéně. Spolupracoval s mnoha písničkáři, mimo jiné objevil Jarka Nohavicu. „Uměl nejen objevovat talenty, on si je uměl i k sobě vzít. Třeba nahrávka s Richardem Kroczkem starším patří k tomu nejlepšímu, co v našem blues kdy bylo,“ doplnil Černý.
S Nohavicou má společnou i černou kapitolu svého života - spolupráci s Stb, kývnul na ni na konci 70. let. „Stydím se za to, štve mě to, ale s tím nic neudělám, to prostě byla životní chyba,“ komentoval své tehdejší rozhodnutí. „Přiznal jsem se k tomu a všechno to ze mě spadlo. Jarda Hutka to popsal, říkal, že si myslí, že to všechno souvisí s tím mým chlastem. A řekl bych, že to je pravda,“ zmínil další z neveselých životních kapitol - svůj zápas se závislostí na alkoholu.
„Já mám tak pevnou vůli, že ji umím překonat,“ žertoval o svém opakovaném boji. „Občas přijdou takové dny, kdy ženský by třeba brečely, já se vztekám a chlastám.“ Paradoxně po půlroční abstinenci ho v roce 1995 postihla mozková příhoda. Musel se znovu učit hrát na kytaru. „Než jsem se naučil první písničku, kterou bych jakž takž zahrál, trvalo to rok,“ vzpomínal na nelehké období. Vystoupit opět před publikem si troufnul až po sedmi letech. „Přál bych si, abych vydržel hrát až do smrti. A jestli to bude za deset let nebo za rok, je jedno,“ svěřil se v roce 2011 v rozhovoru pro pořad Před půlnocí. Poslechnout si ho celý můžete v následujícím videu:
GALERIE
videogallery_000237891