Brown rozpoutává Inferno i v Česku

Praha - Historii, umění, šifry a symboly mísí americký spisovatel Dan Brown ve svých románech nejraději. Kombinaci zmíněného neodolal ani v dalším pokračování o harvardském symbologovi Robertu Langdonovi. Thriller Inferno se od 18. září objeví i v českých knihkupectvích.

Po Šifře mistra Leonarda, Andělech a démonech a Ztraceném symbolu čeká na Longdona další případ a další nebezpečí. Zavede ho do Itálie, kde pomáhá vyřešit záhadu spojenou s částí Danteho Božské komedie, jednoho z největších eposů lidské historie - Peklem čili Infernem.

Spolu s mladou lékařkou Siennou Brooksovou, která mu zachránila život, se Langdon proplétá florentskými, benátskými i istanbulskými uličkami a také labyrintem narážek a kódů. V ohrožení je nejen on, ale celé lidstvo, kterému hrozí inferno v podobě ničivé katastrofy.

„Brown si zvolil z mého pohledu kontroverzní téma. Na půdorysu Dantova Pekla rozehrává příběh, který se tentokrát točí kolem tématu přelidnění. Řeší ho nakonec poměrně zajímavým způsobem,“ naznačila překladatelka Michala Marková. Do češtiny přeložila také předchozí „langdonovky“. „Inferno mi z nich přijde nejakčnější,“ podotkla, víc ale o novince čtenářům prozradit nechce.

UKÁZKA (zdroj: nakladatelství Argo)

Jsem Stín.

Prchám žaluplným městem.

Věčným hořem se dávám v let.

Celý zadýchaný se pachtím podél řeky Arno… zabočím vlevo na Via dei Castellani a přikrčený ve stínu paláce Uffizi mířím na sever.

Jsou mi stále v patách.

Jejich kroky zní stále hlasitěji. Štvou se za mnou s neúnavným odhodláním.

Pronásledují mě už celá léta. Jejich vytrvalost mě zahnala do podzemí, donutila mě žít v očistci, pracovat pod zemským povrchem jako nějaká zásvětní nestvůra.

Jsem Stín.

Tady nahoře zvedám oči k severu, ale přímou cestu k záchraně nevidím… a vrcholky

Apenin už nesou první známky svítání.

Obcházím zezadu palác s cimbuřím a hodinami s jedinou ručičkou, proplétám se

mezi prvními trhovci na Piazza San Firenze, kteří se překřikují chraplavými hlasy

a dech jim čpí lampredottem a pečenými olivami. Projdu kolem Bargella, zamířím

na západ ke štíhlé věži Badie a u paty schodů narazím na železná vrata.

Zde třeba zanechat každou pochybnost.

Beru za kliku a vcházím do chodby, z níž, jak vím, není návratu. Vleču olověné

nohy vzhůru po úzkém schodišti, spirálou stoupám po měkkých, ošlapaných mramorových

stupních.

Zdola slyším ozvěnu žadonících hlasů.

Tvrdošíjně mě sledují, dohánějí mě.

Nechápou, co se blíží, ani co jsem pro ně učinil!

Nevděčná zem!

Jak šplhám výš a výš, vrhají se proti mně přízraky… chlípná těla, jež se svíjejí

v prudkém lijáku, hltavé duše plující ve výkalech, zrádci a zlosyni zmražení v Satanově

ledovém sevření.

Vystoupám po několika posledních schodech a polomrtvý se vypotácím do vlhkého

ranního vzduchu. Rozeběhnu se ke zdi vysoké jako dospělý muž a mezerou

vyhlédnu ven. Hluboko pode mnou je ono požehnané město, z něhož jsem si

stvořil útočiště před těmi, kdo mě vyhnali.

Hlasy se blíží. „To, co jsi udělal, je šílené!“ volají.

Šílenství plodí šílenství.

„Pro lásku Boží,“ křičí na mě, „řekni nám, kam jsi to schoval!“

Právě pro lásku Boží vám to neřeknu.

Stojím tu zahnaný do kouta, zády se tisknu ke studenému kameni. Hledí mi přímo

do světlezelených očí a jejich výraz je stále zlověstnější: už není vemlouvavý,

nýbrž hrozivý. „Víš, že máme své metody. Můžeme tě donutit, abys nám řekl, kde

to je.“

Proto jsem vyšplhal skoro až do nebe.

Bez varování se otočím, sáhnu vzhůru, zatnu prsty do nejvyšší římsy, vytáhnu se

nahoru, vyškrábu se na kolena a nejistě stanu nad propastí. Vergilie, veď mě prázdnem.

Nevěřícně se ke mně rozběhnou, snaží se mě chytit za nohy, ale zároveň se bojí,

že tím naruší mou rovnováhu a shodí mě dolů. Teď už mě s tichým zoufalstvím

prosí, ale já se k nim otočil zády. Vím, co musím udělat. Pode mnou, tak hluboko,

že se mi z toho motá hlava, se jako ohnivé moře táhne záplava červených střech

a barví daleký kraj, kterým kdysi kráčeli obři… Giotto, Donatello, Brunelleschi, Michelangelo,

Botticelli.

Pomaličku sunu chodidla ke kraji.

„Pojď dolů!“ křičí na mě. „Ještě není pozdě!“

Ó, vy svéhlaví hlupáci! Vy nevidíte do budoucnosti? Nechápete nádheru toho, co jsem

stvořil? Nechápete, že je to nutné?

S radostí vykonám poslední oběť – a zhasím tím veškeré vaše naděje, že naleznete,

po čem pátráte.

Nenajdete to včas.

Dlážděné náměstí stovky stop pode mnou mě k sobě zve jako poklidná oáza. Jak

rád bych měl víc času… ale čas je to jediné zboží, které si ani při svém majetku

nemohu koupit.

V posledních vteřinách se zahledím na náměstí a zahlédnu cosi, co mě ohromí.

Spatřím tvoji tvář.

Vzhlížíš ke mně skrze stíny. Oči máš truchlivé, a přece v nich vidím obdiv k tomu,

co jsem vykonal. Chápeš, že nemám na vybranou. Z lásky k lidstvu musím své

mistrovské dílo chránit.

Dokonce i nyní roste… čeká… kypí pod krvavě rudými vodami zátoky, v níž se nezrcadlí

jediná hvězda.

A tak od tebe odtrhnu pohled a zahledím se k obzoru. Vysoko nad tímto hříchem

obtěžkaným světem vyslovím své poslední přání.

Nejdražší Bože, prosím, ať na mě svět nevzpomíná jako na strašlivého hříšníka, nýbrž

jako na svého slavného zachránce, neboť Ty víš, že jím jsem. Modlím se, aby lidstvo

pochopilo dar, který mu zde zanechávám.

Mým darem je budoucnost.

Mým darem je spása.

Mým darem je Peklo.

Amen, zašeptám vzápětí a udělám poslední krok – do propasti.

Kapitola 1

Vzpomínky se mu vracely pomalu… jako bubliny stoupající z temnoty bezedné

studny.

Žena v závoji.

Robert Langdon se na ni díval přes řeku, jejíž zčeřené vody byly rudé krví. Ta žena

stála na opačném břehu bez hnutí, majestátně, hleděla na něj a tvář měla zakrytou.

V ruce držela tainii, kterou nyní pozvedla, jako by tím pruhem látky zdravila

moře mrtvol u svých nohou. Všude kolem se vznášel pach smrti.

Hledej, zašeptala ta žena. A nalezneš.

Langdon ta slova slyšel zřetelně, jako by mu je vyslovila přímo v hlavě. „Kdo jsi?“

zavolal, ale z úst mu nevyšlo ani slovo.

Čas se krátí, šeptala. Hledej a nalezneš.

Langdon přistoupil o krok blíž k řece, ale už teď viděl, že voda je krvavě rudá a tak

hluboká, že se nedá přebrodit. Když opět zvedl oči k zahalené ženě, zjistil, že těla

u jejích nohou se rozmnožila. Teď už jich byly stovky, možná tisíce, některá ještě

žila, svíjela se v mukách, umírala nepředstavitelnou smrtí – spaloval je oheň, nořila

se do exkrementů, požírala se navzájem. Po vodě se k němu nesly truchlivé výkřiky lidského utrpení.

Žena k němu vykročila a vztáhla štíhlé ruce, jako by prosila o pomoc.

„Kdo jsi?“ vykřikl opět Langdon.

Žena si místo odpovědi zvolna odhrnula závoj z tváře. Byla pozoruhodně krásná,

ale starší, než si Langdon představoval: mohlo jí být šedesát, působila silně

a vznešeně, jako socha, které se čas netýká. Měla přísnou bradu, hluboké, oduševnělé

oči a dlouhé, stříbřité vlasy jí v kadeřích splývaly na ramena. Na krku jí

visel amulet z lazuritu – had ovíjející hůl.

Langdon cítil, že ji zná. Věřil jí. Ale jak? Proč?

Nyní ukázala na dvě nohy, které trčely ze země a kopaly do vzduchu. Zjevně patřily

nějakému nebožákovi pohřbenému hlavou dolů. Na bledém stehně bylo blátem

načmárané jediné písmeno: R.

R? pomyslel si nejistě Langdon. Jako… Robert? „To jsem já?“

Tvář té ženy nic neprozrazovala. Hledej, a nalezneš, opakovala.

Náhle z ní začala vycházet bílá záře, která stále sílila. Celé tělo se jí intenzivně rozechvělo

a pak se s ohlušujícím zahřměním rozletěla na tisíce světelných střípků.

Langdon se s křikem prudce posadil.

V pokoji zářilo jasné světlo. Byl tu sám. Vzduch ostře čpěl dezinfekcí a nějaký přístroj

kdesi blízko tiše pípal v rytmu jeho srdce. Langdon se pokusil pohnout pravou

rukou, ale zarazila ho řezavá bolest.

Podíval se dolů a zjistil, že mu z předloktí vede kanyla.

Puls mu zrychlil; přístroji to neušlo a pípání rovněž změnilo tempo.

Kde to jsem? Co se stalo?

Hlava mu v týle třeštila hlodavou bolestí. Opatrně zvedl volnou ruku a pokusil

se zdroj bolesti nahmatat. Pod zacuchanými vlasy objevil tvrdé uzlíky asi desítky

stehů pokrytých spečenou krví.

Zavřel oči a snažil se vzpomenout si, co se mu to stalo.

Nic. V hlavě naprostá prázdnota.

Mysli.

Jen tma.

Do pokoje vtrhl člověk oblečený jako lékař; zřejmě ho zburcoval Langdonův splašený

srdeční monitor. Muž měl hustou bradku, ježatý knír a pod bujným obočím

přívětivé oči, ze kterých vyzařoval zamyšlený klid.

„Co… co se stalo?“ vypravil ze sebe Langdon. „Měl jsem nehodu?“

Vousáč si položil prst na rty, zase vyběhl ven a na chodbě na někoho zavolal.

Langdon otočil hlavu, ale při tom pohybu jako by se mu do lebky zabodl osten.

Zhluboka se nadechl a čekal, až bolest odezní. Pak začal pohledem velmi pomalu

a systematicky zkoumat své sterilní okolí.

Na pokoji bylo jen jedno lůžko. Nikde žádné květiny ani přání. Na pultu opodál

leželo jeho oblečení, složené v čistém igelitovém sáčku. Bylo celé od krve.

Panebože. To tedy muselo být něco.

Langdon nesmírně pomalu pootočil hlavu k oknu za lůžkem. Venku byla tma.

Noc. Ve skle viděl jen vlastní odraz – unaveného, sinalého cizího člověka v obležení

lékařských přístrojů.

Chodbou se sem blížily hlasy a Langdon stočil pohled zpět do místnosti. Lékař se

vrátil. Tentokrát ho doprovázela jakási žena.

Mohlo jí být něco málo přes třicet, na sobě měla modrý lékařský stejnokroj a silný

ohon blond vlasů se pohupoval v rytmu jejího kroku.

„Doktorka Sienna Brooksová,“ představila se s úsměvem hned ve dveřích. „Dnes tu

s doktorem Marconim sloužím noční.“

Langdon malátně přikývl.

Doktorka Brooksová, vysoká a svižná, se pohybovala sebejistým krokem sportovkyně.

Dokonce i v neforemném lékařském mundúru vyzařovala pružnou eleganci.

Langdonovi neušlo, že ač je zcela nenalíčená, má dokonale hladkou pleť: narušovalo

ji jen drobné znaménko krásy těsně nad rty. Oči měla něžně hnědé, ale

zároveň neobvykle pronikavé; jako by už viděly mnoho věcí, s jakými se lidé jejího

věku obvykle příliš nesetkávají.

„Doktor Marconi nemluví dobře anglicky,“ vysvětlila, když si vedle něj sedala. „Požádal

mě, abych s vámi vyplnila přijímací formulář.“ Opět se usmála.

„Díky,“ zachraptěl Langdon.

„Takže,“ spustila stroze, „jméno?“

Chvilku mu to trvalo. „Robert… Langdon.“

Posvítila mu tenkou baterkou do očí. „Povolání?“

Tahle informace se mu vybavila ještě pomaleji. „Profesor. Dějin umění… a symbologie.

Harvard.“

Doktorka Brooksová sklopila baterku. Jako by ji něco zaskočilo. Lékař s huňatým

obočím vypadal stejně překvapeně.

„Vy… vy jste Američan?“

Langdon se na ni zmateně zadíval.

„To jen že…“ Zaváhala. „Když jste se sem dneska večer dostal, neměl jste u sebe

žádné doklady. A ten tvídový oblek… anglické mokasíny… mysleli jsme, že jste

Brit.“

„Jsem Američan,“ ujistil ji Langdon; na to, aby jí vysvětlil, že pokud jde o oblékání,

dává přednost kvalitě, byl příliš vyčerpaný.

„Bolí vás něco?“

„Hlava,“ odpověděl Langdon; ta její baterka cukání v lebce ještě zhoršila. Naštěstí

ji lékařka právě schovala do kapsy, vzala Langdona za zápěstí a změřila mu tep.

„Probudil jste se s křikem,“ řekla. „Pamatujete si, proč jste křičel?“

Langdonovi hlavou opět bleskl ten podivný výjev se zahalenou ženou obklopenou

zmítajícími se těly. Hledej, a nalezneš. „Měl jsem zlý sen.“

„O čem?“

Langdon jí ho popsal.

Doktorka Brooksová si s nic neříkajícím výrazem dělala poznámky. „Napadá vás,

co by takové děsivé představy mohlo vzbudit?“

Langdon zapátral v paměti, ale nakonec zavrtěl hlavou a v té mu na protest bolestně

zacukalo.

„Teď, pane Langdone,“ řekla, zatímco dál psala, „vám položím pár obvyklých otázek.

Co je za den v týdnu?“

Langdon chvilku uvažoval. „Sobota. Pamatuju si, jak jsem dneska šel po kampusu

– odpoledne jsem měl přednášky – a pak… vlastně to je to poslední, na co si

vzpomínám. Upadl jsem?“

„K tomu se dostaneme. Víte, kde jste?“

„V Masachussettské všeobecné nemocnici?“ hádal Langdon.

Doktorka Brooksová si opět něco poznamenala. „Máte někoho, komu bychom

mohli zavolat? Ženu? Děti?“

„Nikoho,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Langdon. Samotu a nezávislost, kterou mu

skýtalo jeho dobrovolně zvolené staromládenectví, si obvykle užíval, nicméně ve

své momentální situaci musel uznat, že mít po ruce někoho blízkého by nebylo

špatné. „Mám pár kolegů, kterým bych mohl dát vědět, ale… není to potřeba.“

Doktorka Brooksová dopsala a v tu chvíli k nim přistoupil starší lékař. Opět si uhladil

huňaté obočí, vytáhl z kapsy malý diktafon a ukázal ho lékařce. Ta přikývla

a otočila se zpět k pacientovi.

„Pane Langdone, když jste se tu dnes večer ocitl, něco jste nezřetelně opakoval

pořád dokola.“ Pohlédla na doktora Marconiho; zvedl přístrojek a stiskl tlačítko.

Langdon uslyšel vlastní omámený hlas, který několikrát za sebou zopakoval: „Ve…

sorry. Ve… sorry.“

„Mně to zní,“ řekla lékařka, „jako byste se za něco omlouval.“

Langdon přitakal. Ani na tohle si nevzpomínal.

Doktorka Brooksová na něj upírala znepokojivě pronikavý pohled. „Netušíte, proč

jste říkal zrovna tohle? Máte pocit, že se za něco musíte omlouvat?“

Langdon pátral v temných zákoutích paměti a opět uviděl tu ženu s

e závojem. Stála na břehu krvavé řeky uprostřed hory mrtvol. Znovu se mu vybavil

pach smrti.

Zalil ho náhlý, intenzivní pocit nebezpečí; a nehrozilo jen jemu, nýbrž všem. Pípání

zaznamenávající tlukot jeho srdce zrychlilo. Zaťal svaly a pokusil se posadit.

Doktorka Brooksová mu spěšně položila dlaň pod rameno a přinutila ho opět si

lehnout. Pohledem střelila k vousatému lékaři. Ten obešel nedaleký pult a začal

cosi chystat.

Sklonila se nad Langdona a zašeptala: „Pane Langdone, u poranění mozku je úzkost

obvyklý příznak, ale puls byste měl mít klidný. Žádné pohyby. Nehýbat se.

Nerozčilovat se. Jen ležte a odpočívejte. Zase budete v pořádku. Paměť se vám

pomalu vrátí.“

Lékař se vrátil s injekční stříkačkou, kterou podal doktorce Brooksové, a ta její obsah

vpravila do Langdonovy infúze.

„Tohle je lehké sedativum na zklidnění,“ vysvětlila. „A taky proti bolesti.“ Vstala

a chystala se k odchodu. „Zase budete v pořádku, pane Langdone. Teď si zdřímněte.

Kdybyste cokoliv potřeboval, zmáčkněte to tlačítko vedle lůžka.“

Zhasla a spolu s vousatým kolegou vyšla z pokoje.

Langdon ve tmě téměř okamžitě ucítil, jak mu léky pronikají do oběhu a táhnou

jeho tělo zpátky do té hluboké šachty, ze které se nedávno vynořil. Bojoval s tím

pocitem, ze všech sil bojoval s nutkáním zavřít oči. Pokusil se posadit, ale tělo měl

těžké jako z betonu.

Jak se pohnul, zjistil, že se opět dívá do okna. Teď, když bylo zhasnuto, už ve skle

neviděl vlastní obraz, nýbrž vzdálené osvětlené panorama.

Obrysům věží a dómů vévodila majestátní budova. Byla to velkolepá kamenná

pevnost se zubatým ochozem a téměř stometrovou věží, která se u vrcholku rozšiřovala

a boulila do masivního, oblouky podpíraného cimbuří.

Langdon se na posteli prudce posadil. V hlavě mu vybuchla nálož bolesti, ale přemohl

palčivé cukání a upřel pohled na věž.

Tuhle středověkou stavbu důvěrně znal.

Byl to světový unikát.

Naneštěstí se nacházel šest a půl tisíce kilometrů od Massachussetts.

Venku pod jeho oknem ve stínech Via Torregalli sesedla urostlá žena z motocyklu

BMW a soustředěně jako panter na cestě za kořistí vykročila vpřed. Pohled měla

ostrý jako nůž. Krátké vlasy natužené do trčících ostnů se rýsovaly proti vzhůru

ohrnutému límci černé kožené kombinézy. Jedením pohybem prověřila zbraň

s tlumičem a vzhlédla k oknu Langdonova pokoje, za kterým se právě zhaslo.

Dnes večer se její původní mise ošklivě zvrtla.

Jediné holubičí zavrkání – a všechno bylo jinak.

Teď byl čas to napravit.