Zdeněk Tyc věří, že jeho filmový motýlek vzlétne jako nikdy

Praha - Nový film Zdeňka Tyce právě vstoupil do distribuce. Konec léta ve filmu „JAKO NIKDY“ znamená zároveň konec života. Malíř, sochař a pedagog okresního významu Vladimír Holas (Jiří Schmitzer) ví, že se neodvratně blíží jeho konec, ať si to připouští, či ne, tyto poslední chvíle vybízejí k bilancování. Namaloval spoustu krásných obrazů - ale ne tak skvělých, jak si přál. Nebyl ve straně, nebyl ve Svazu výtvarných umělců, nezaprodal se minulému režimu. Dům v krásné krajině je jeho poslední útočiště, smrt je nevyhnutelná a on nechce umřít v odcizené nemocnici. Chce se skácet vestoje, tak jak žil. Pro tento komorní film jsou klíčové tři postavy, vedle hlavního hrdiny jsou tu dvě ženy: Karla (Petra Špalková), současná malířova partnerka, a Jaruna (Taťjana Medvecká), jeho bývalá milenka. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou - což přináší každému z nich určité očištění.

Jiří Schmitzer, který v Tycově snímku bezezbytku využil mimořádnou hereckou příležitost, vidí svou postavu jako sobce. „Vždyť i statečnost vyžaduje značnou dávku sobeckosti. Například nepodřídit se komunistické diktatuře znamenalo ohrozit své přátele i rodinu,“ řekl k postavě, kterou ale původně vůbec nechtěl hrát. „Odmítl jsem to bez přemýšlení. Trvalo několik měsíců, než mě udolali. Nejspíš nemohli sehnat nikoho jiného, kdo je tak hubený a vypadá, že během několika málo dní zemře,“ vysvětlil.

„Kolem svých dvaceti jsem vedla podobný styl života jako Karla. Podobně pankáčsky jsem se svým životem zacházela. Bavilo mě, že to je taková rekapitulace mých bývalých životních tendencí. Karla se mi líbila v tom scénáři od začátku. Je to soucitný, dobrý člověk, ostrý vlčák, který se s nikým nemaže. Žije velmi složitou lásku. To pozérství a tvrdost směrem k druhým lidem je ale u ní přitom založené na věrnosti a spolehlivosti, na pocitu, že není možné opustit někoho, komu je momentálně zle. Tam je smutné, že ona je bezdětná a osamělá s biologickými hodinami, které ukazují za pět minut dvanáct,“ přibližuje svou postavu Petra Špalková.

„Pro mě byl tenhle film jako nějaký sen. 8. července jsem dostala od režiséra Tyce SMS s nabídkou role (mám ji schovanou, proto vím to přesné datum ), byla jsem na Maltě a už druhý den četla s notebookem na klíně scénář. A za měsíc byla v podmokelském mlýně první klapka! Žádné konflikty, sehraný tým, soustředěná práce. Byla jsem strašně zvědavá, jak film dopadne. A měla jsem radost,“ vzpomíná na začátek natáčení Taťjana Medvecká.

„Scénář Markéty Bidlasové je pěkný, ovšem skládá se ze slov. Natáčet film znamená vytvořit z kukly motýla a já věřím, že ten náš 'Jako nikdy' vzlétne a bude živý. Na place se měnilo mnohé, herci mají své přednosti, ale i omezení – něco jim nejde. V dialogu se vzájemně snažíme tím dobrým zazářit. Velmi nám pomáhal štáb – byl perfektní. Prostě profesionálové a navíc s nefalšovaným zájmem o věc. Kdyby natáčení nebyl takový stres, bylo by to čiré štěstí,“ řekl o práci na filmu režisér Zdeněk Tyc.