Příliš obyčejný život Marýny G.

Roba musí vydržet všechno, aji co by chlapa porazilo. Celé dvacáté století, čtyři ženy a univerzální rada pro dlouholeté manželství. Vladimíra Klimecká v autorské poznámce ke svému románu Druhý život Marýny G., vítěznému titulu Ceny Knižního klubu, píše, že zachytila „příběhy obyčejných žen a obyčejných mužů“. Přesně taková její kniha také je - obyčejná. V dobrém i špatném.

Bohyně našeho světa - poukazuje reklamní slogan na podobnost románu Vladimíry Klimecké s čtenářsky úspěšným titulem Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, který vyšel loni. Kromě soustředění se na silné ženské hrdinky a hory, které dovedou být stejně tvrdé jako život jejich obyvatelek, ale celkem nic společného nemají. I když obě autorky se různou měrou opíraly o skutečné události. Tučkové příběhy jsou prokreslenější, promyšlenější a překvapivější, Klimecká se rozhodla pro „poetickou mozaiku“ s „perličkami vzpomínek“. 

Zvláště v částech odehrávajících se v první polovině dvacátého století na valašské vsi vytanou čtenáři vzpomínky na povinnou četbu: idylické obrazy z Němcové Babičky i ženy snášející všechna protivenství z románů Glazarové nebo Světlé. Chvílemi má ale člověk dojem, že čte Gabru a Málinku a někdy i béčkový ženský román, zejména v poslední, zřejmě částečně autobiografické části, jejíž hrdinkou je spisovatelčina vrstevnice Fany.

Ženy Vladimíry Klimecké (s výjimkou poslední) podřizují své žití „roku na vsi“ - jejich každodennost určuje roční období a s ním spojené práce, křesťanský kalendář a v tomto pevném rámci se střídají tragické i veselé události a také režimy. Čím víc ubývá koňských povozů a obdělaných polí, tím víc mizí řád a spojení s přírodou a náboženstvím a hrdinky mají čas řešit i to, co by si jejich babičky prostě nepřipustily. Marýna, která zažila „císaře pána, Masaryka i Hitlera“, by na rozdíl od Fany nedumala nad tím, že „její vztah s manželem vyhořel“. Pro všechny ale je nejdůležitější rodina, to ony jsou její páteří. 

Vladimíra Klimecká
Zdroj: ČTK
Autor: Michal Krumphanzl

Do života postav samozřejmě zasahují dějinné zvraty - obě války, nástup komunismu -, Klimecká ale popisuje především všednost. Stejný prostor přitom věnuje veselé historce jako úmrtí dítěte a hlouběji než pod chronologické líčení se nepouští. Nanejvýš text prošpikuje (občas barvotiskovým) moudrem typu „život bere i dává“ nebo „každý má své trápení, ať je doba, jaká je“, s propracovanějšími souvislostmi mezi jednotlivými hrdinkami se nenamáhá.

Dostála tak své poznámce o „poetické mozaice“, pravděpodobněji si je ale prostě vědoma svých spisovatelských limitů. Klimecká není nejobratnější vypravěčka (její obratnost ubývá s každou další částí knihy) a místy její stylistika připomíná spíš dobrou slohovou práci než text hodný ocenění (kupříkladu v popisech: „Velké hnědé oči, kulatý obličej a kaštanové vlnité vlasy doplňovala její láskyplná, dobrosrdečná povaha.“). Na obyčejný příběh o obyčejných lidech bez velkorománových ambic ale postačí. I když i o obyčejném životě lze psát neobyčejně dobře - vzpomeňte třeba na stejnojmennou novelu Karla Čapka.

Zvláštní odstavec si na závěr zaslouží jazyková redakce knihy, mizerné korektury totiž při čtení dost iritují. Nejde hnidopišsky o přehlédnutý překlep, ale o opakující se chyby v interpunkci (zejména před „a tak“, „jako“ a u oslovení), dokonce i hrubku („co ty bestie německé vymysleli“ sic!). A když je zmínka o Němcích: těžko by rodilý mluvčí vybízel skupinu dětí k posazení slovy „Setzen sie“.