Fatherland: Jak veteráni Afrikánců cvičí své chlapce?

Pretoria - Otázku nacionalismu a rasismu v Jihoafrické republice otevírá nový dokumentární film Fatherland. Kontroverzní snímek Tarryn Lee Crossmanové sleduje výcvik tří afrikánských chlapců v polovojenském letním táboře Kommandokorps. Extrémně pravicové tábory zakládají veteráni jihoafrické armády, aby vštípili další generaci nacionalistické myšlenky. Afrikánci jsou národem potomků nizozemských a francouzských přistěhovalců.

Film Fatherland (zdroj: ČT24)

Film sleduje tři afrikánské kluky, kteří tráví devět dnů na letním táboře, kde pod přísným vedením svého vůdce hledají vlastní identitu. Děti jsou nuceni účastnit se fyzicky i psychicky náročného vojenského výcviku. V průběhu jsou hladoví a nevyspalí chlapci indoktrinováni myšlenkami starého afrikánského režimu.

Kdo jsou ta zvířata?

Hranice mezi rasismem a vlastenectvím je však příliš tenká. „V této zemi nemůžete žít, aniž byste znali svého nepřítele. Kdo v Jihoafrické republice každých 15 vteřin znásilní ženu? Kdo zavraždil už 2 000 Afrikánců? Kdo jsou ta zvířata?“ ptá se v dokumentu předák tábora. Na mysli má zřejmě černošskou většinu obyvatel.

Vůdci tábora dovolili Crossmanové volně natáčet, protože byli hrdí, že se mohou podělit o své názory se zbytkem Jižní Afriky. Hlavními hrdiny však zůstávají tři chlapci. „Příběh táborů Kommandokorps chceme ukázat očima chlapců, kteří se jich zúčastnili, ne dospělých, kteří je pořádali,“ říká ke svému úhlu pohledu režisérka.

Režisérka po natáčení váhala, zda má dokument vůbec zveřejnit. Nakonec to udělala, i když snímek neznázorňuje postoje většiny Afrikánců, ale jen pravicových extremistů. „Rozhodla jsem se tak, protože si myslím, že hodně toho, co se ve filmu odehrálo, se stále, i když v méně extrémní míře, děje v každodenním životě Jihoafričanů,“ tvrdí Crossmanová.

Film zároveň vypráví o tom, jak Afrikánci hledají téměř dvacet let po pádu apartheidu svou novou identitu. Ukazuje se, že Jižní Afrika zatím nespojila své barvy v „národu duhy“, jak o tom snila v roce 1994. Výzva Nelsona Mandely zazněla během jeho projevu při nástupu do úřadu prvního černošského prezidenta. Téměř 50 let platnosti rasových zákonů, které zakazovaly mísení bydlišť, majetků nebo dokonce pohlaví, zanechalo hlubokou stopu v hlavách i srdcích bělošské menšiny bývalých utlačovatelů i černošské většiny.

Snímek přichází do kin ve stejnou dobu jako životopisný film o Mandelovi:

Vydáno pod