Seifert se hlásí o slovo: Archiv vydal jeho neznámé soudničky

Praha – Mysleli jste si, že se nad tvorbou Jaroslava Seiferta už dávno zavřela voda? Omyl. V nezpracované pozůstalosti redaktora Lidových novin Ivana Herbena bylo nyní objeveno třiadvacet básníkových soudniček, které dosud nikdo neviděl, dokonce ani literární historici. Nositel Nobelovy ceny napsal tyto texty v roce 1929. S informací přišly právě Lidové noviny.

„Pro všechny seifertovské badatele je to velké překvapení,“ prohlásil editor Seifertových sebraných spisů Jiří Brabec.

Soudničky se na stránkách deníku objevovaly v říjnu a v listopadu 1929. Do této doby byly známy jen tři texty ze září 1929. Seifert se na jaře téhož roku rozešel s komunistickou stranou a byl vyhozen z jejího nakladatelství, aby po několikaměsíční spolupráci s „Lidovkami“ ve finále zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Nikdo proto nepředpokládal, že by se soudničky objevily také v listopadu, tedy poté, co už básník spolupracoval s listem Právo lidu.

Pozůstalost redaktora Herbena, která unikáty skrývala, je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Dalším důvodem, proč se soudničkám dařilo skrývat tak dlouho, může být také zavádějící autorství. Autor se totiž pod texty podepsal pouze zkratkou -jt-, k jejímuž používání se Seifert nikdy potom nevrátil. V Právu lidu pod touto zkratkou publikoval novinář Josef Trojan.

Odchod z Komunistické strany

Spolu s dalšími šesti komunistickými spisovateli (jako např. Marií Majerovou, S. K. Neumannem nebo Ivanem Olbrachtem) připojil Seifert na jaře 1929 podpis pod listinu projevující nesouhlas s vítězstvím Gottwaldova radikálního bolševického křídla, které se odehrálo v únoru. Seifert s politikou nového vedení nesouhlasil, a tak společně s kolegy vyzval dělníky k jeho bojkotu. Následkem toho byla výpověď z Komunistického nakladatelství a knihkupectví a o šest dní později přišlo dokonce obeznámení o vyloučení ze strany. Tuto informaci zaslal literátovi Rudolf Slánský.


U tří nyní nalezených soudniček se podařilo najít i rukopisy. Lidové noviny uvádějí, že se jedná o jediné známé dochované rukopisy Seifertových publicistických děl z 20. a 40. let.

Seifert byl podle deníku „pilný soudničkář“ a referoval o kauzách, které se projednávaly u Krajského soudu trestního v Praze. Nejčastěji se zabýval obyčejnými tématy, jako byly autonehody, problémy v rodině, krádeže, rvačky apod. Sám Seifert později přiznal, že ho psaní o banálním zlu ubíjelo.