Jen 17 - aneb jak François Ozon učinil z odvážné školačky luxusní prostitutku

Je mladá a krásná. Až potud je to vcelku jasné. Ale je frustrovaná, zvědavá, protestující, traumatizovaná, úchylná nebo snad jenom latentně nadržená a silně schránčlivá? Tohle vám sedmnáctka Isabelle ani uznávaný režisér ženských partů François Ozon na rovinu neřeknou…

A přitom otázka „Proč?“ je tou naprosto základní, která vás bude znepokojovat a dělat vám díru do hlavy. Odnesete si ji z kina spolu s pocitem, že jste viděli něco lehce kontroverzního, ale nikoli brutálně odpudivého, chladně odtažitého i poetického, dramatického a také (navzdory smrti, která se tu mihne) i zvláštním způsobem úsměvného. Jenomže mág ženské duše, režisér a scenárista François Ozon (8 žen, Bazén) není milovníkem triviálních polopatismů a zásadní odpověď, proč se mladičká Isabelle právě takto rozhodla, nechává v podstatě na vás. Osvobodit se můžete jen v případě, že se zbavíte pocitu, že jde o zásadní odpověď a budete výchozí, klíčovou otázku programově ignorovat, ať už se bude tvářit jakkoli naléhavě (což bych ostatně docela doporučoval). Neboť v životě nemáme vždycky po ruce klíč ke všem dveřím, na které narazíme, a ty, jež nelze pohodlně odemknout a za nimiž se skrývá jen matně tušené, mají svoji cenu v tom, že znepokojují, jitří fantazii a zapojují nás do stínově hry příběhu, jenž přestává být fiktivní a začíná být tak trochu i náš. A podobně je tomu i s osobitými filmovými kreacemi Françoise Ozona.

Místem, kde se tenhle Pařížan, který se kdysi chtěl stát hercem, pohybuje nejraději, je tajuplné, vlaze navlhlé a touhami všeho druhu tepající nitro ženské duše. Tady je doma, tady se vyzná, tady je mu dobře. Možná proto, že je to křehké a zároveň neuvěřitelně odolné místo, kde je možné nalézt cokoli. A Ozon je neunavitelný hledač, jenž dokáže i ve zvířené pěně dnů nalézt nejisté stopy jejich křížové cesty.

Třeba otisk prvního milování, které školačka Isabelle zažila o prázdninách, někde na jihu Francie. Oslavila tam tehdy své sedmnácté narozeniny, zjistila, že sex není taková pecka, jak čekala, a tak se po návratu do Paříže rozhodla, že intimně prozkoumá jeho dráždivé hlubiny a zakázaná zákoutí. Průvodci jí byli starší (staří a hodně staří) muži, které za nějakých tři sta až pět set euro pouštěla do svého klína, aniž to její dobře situovaná středostavovská rodina tušila a aniž by bylo jednoznačně zřejmé, co ji k tomu pudí. Střídali se mezi jejíma nohama jako náhodní kolemjdoucí, kteří se na chvíli zastavili na kus řeči (nebo čeho) a vzápětí pak definitivně zmizeli z jejího života. Tak se ze sotva políbené Isabelle stala přes noc luxusní ťápota, a nikdo, kromě zúčastněných, by se o tomhle jejím tajemství nedozvěděl, kdyby bývala neporušila praktické pravidlo jediné noci, nenavázala s jedním ze svých klientů vztah, jenž šel nad rámec sexy byznysu, a na vlastní, dívčí kůži nepoznala, že postel je místo, kde se dá nejen milovat a posléze usínat, ale také zemřít…

Jen 17 - Francie (2013), režie: Francois Ozon
Zdroj: H. C. E.

François Ozon, který se ve svých exkurzech do intimních zákoutí ženského světa soustředil do této chvíle především na poněkud starší ročníky, tentokrát zvolil téma na opačné straně generačního pólu. A je to téma, jež může být pro mnohé neakceptovatelné a jeho klíčová figura má pro ně pak podobu odpudivé, zpovykané a divně úchylné postavy, které bylo dopřáno až příliš zneužité svobody. Ne, že by si na takovýto výklad, jenž jeho Jen 17 svrhne do hlubin obecného odsudku a opovržení, Ozon sám vydatně nezadělal. Ale přesto z jeho kontroverzního spektáklu není cítit primární záměr prvoplánově šokovat nebo dokonce primitivně a vulgárně bulvarizovat.

Svět Isabelly rozhodně není čistý, ctnostný a v žádném případě obecně akceptovatelný. Je to svět zkažený a odsouzeníhodný - a vy si budete lámat hlavu, proč se vám taková nejeví i jeho klíčová protagonistka (byť se najdou takoví, kteří všechno smáznou šmahem). A odkud se bere tón, jenž je spíše jemnou, laskavou a chápající reflexí jakéhosi ne zcela pochopitelného, ale svým způsobem vlastně legitimního životního rozhodnutí, s nímž je sice možné hodně hlasitě polemizovat, ale které není možné rozhořčeným mávnutím ruky jen tak odmítnout.

Klíčovou zásluhu na takto chápané interpretaci má navzdory provokativnímu kontextu citlivě napsaný scénář a brilantní režie, jíž není možné podezírat z laciného těžení z tématu, které bude pro leckoho balancovat na hranici soft porna. A také (možná především) se o celkové vyznění přičinil dobře sestavený a bezchybně spolu fungující herecký tým, jemuž dominuje Ozonův objev, skvělá, uvěřitelná a úskalí své netriviální role bravurně zvládající Marine Vacthová. V očích má „dětskou“ zvědavost, na rtech přísliby intuitivní smyslnosti a v dokonalé dívčí figuře potenciál, kterému k prezentaci stačí jen internet a mobil a klienti se (navzdory obecně silně konkurenčnímu prostředí) jen pohrnou. A vy jí budete věřit její rychle nabitou (ne)dospělost, a když na tom trochu zapracujete, skousnete i tenhle její podivný svět, v němž se stále ještě pracně hledá a obtížně nalézá. S výhradami a rozpaky ale nakonec dokážete přijmout tezi, že je to přece její, aktuální svět, který se vám sice nemusí líbit, s nímž nemusíte souhlasit, ale který dokážete respektovat, neboť je východiskem k něčemu dalšímu. Je ovšem pravda, že Ozon vám tuhle interpretaci nijak neulehčuje a je jenom na vás, jak (a zdali vůbec) se k ní dopracujete.

Jako by se tu téměř po půl století vydala nezkušená Marine Vacthová po stopách zralé Catheriny Deneuveové, jež si to kdysi rozdávala s kunčofty jako Belle de jour v nevěstinci a Buñuelově opusu Kráska dne. Jenomže tam, kde španělský kultovní režisér volil surrealistický kontext a Catherine Deneuveová byla symbolem přetvářky své společenské vrstvy, nabízí Ozon pohled spíše realistický a Marine Vacthová je symbolem toho, jak obtížné je vyrovnat se s vlastní (nově objevovanou) identitou v tomto rozkolísaném a podivně (ne)svobodném životě.

Když vás považují za geniálního režiséra ženských partů, žene vás to k tomu říci o těchto krásných, vzrušujících a nevyzpytatelných bytostech něco, čemu bude nasloucháno. François Ozon se o to v příběhu Isabelle nepochybně pokouší. Řekl bych, že je mu o něco snadnější naslouchat, nežli ho zcela pochopit.

JEUNE ET JOLIE/JEN 17 - Francie 2013, 94 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: François Ozon. Kamera: Pascal Marti. Hudba: Phillipe Rombi.

Hrají: Marine Vacthová (Isabelle), Geraldine Pailhasová (Sylvie), Frédéric Pierrot (Patrick), Fantin Ravat (Victor), Johan Leysen (Georges), Charlotte Ramplingová (Alice), Nathalie Richardová (Véronique).

V kinech od 28. listopadu 2013