Co s uměleckým „balastem“ dob minulých?

Také v souvislosti s právě probíhající výstavou Vetřelci a volavky v Centru současného umění DOX dochází k jisté akceleraci v diskusi na téma, jak se zachovat k umění ve veřejném prostoru z normalizačního období. Tendence zavrhnout šmahem všechno, co tehdy vzniklo, naštěstí mírně ubraly na síle, neboť se již mnohé podařilo přesvědčit, že i tehdy vznikala kvalitní díla. Ovšem čas od času se některá z plastik ocitne v ohrožení. Rozhodnutí zlikvidovat to či ono dílo bohužel dost často vzniká z ne úplně relevantních důvodů. Někdy se jedná jen o to, že se příslušný úředník příliš v problematice umění ve veřejném prostoru neorientuje, ale není výjimkou, že normalizační dílo ohrožuje jakýsi developerský záměr. A někdy i politický kontext.

Příkladem problematického přístupu k uměleckému dědictví let minulých je záměr odstranit (nebo přesunout) fontánu na pražském nám. Jiřího z Poděbrad. Motivem tohoto požadavku je podpořit přestavbou náměstí snahu zapsat Plečnikův kostel Nejsvětějšího Srdce Páně do seznamu UNESCO. „Myslím, že nejagilnějším autorem myšlenky odstranění fontány byl pan Tomáš Mikeska, místostarosta MČ Prahy 3. Přede mnou řekl: Je potřeba odstraňovat ten balast doby minulé,“ řekl autor fontány, ak. sochař Petr Šedivý.

Balast dob minulých, neblahé dědictví socrealismu a podobné nálepky ideologického ražení bývají nejčastějším argumentem, jímž úředníci začnou obhajovat své likvidační záměry v domnění, že se jedná o jasný, nekomplikovaný a všeobecně přijímaný důvod. Že u uměleckých děl je to přeci jenom složitější, zjistí, v těch lepších případech, až posléze.

Pokud se týká již zmíněné fontány, že z uměleckého hlediska nejde až o takový jednoznačný balast, by mohl dosvědčit fakt, že v roce 2002 byla na náměstí Kinských na Smíchově odhalena fontána, jejíž autor Jan Lauda z architektonického studia Lila se přiznaně či neúmyslně, ale zcela jednoznačně nechal inspirovat fontánou Petra Šedivého na „Jiřáku“ (navíc, dle mého názoru na Jiřího z Poděbrad se jedná o dílo propracovanější s výraznějším uměleckým názorem a rozmachem než poněkud strohá záležitost na Smíchově). To jenom dokládá to, že skutečně nelze umělecká díla posuzovat podle doby jejich vzniku.

„Počáteční ataky o nevhodnosti fontány z hlediska obsahu jsem, zdá se, odrazil, popisem geneze díla a upozorněním na symboliku odkazu k éře krále Jiřího. Argumentace se nyní zaměřuje na výtky přílišné monumentality fontány, která prý dle soudu architektů kostelu škodí,“ uvádí Šedivý.

I tento argument je poměrně snadno napadnutelný, neboť stačí se podívat na fotografie, ze kterých je patrné, že monumentalita fontány je vskutku nadnesený výraz. „Opakované zdůrazňování monumentality kostela je dle mého soudu směšný argument, neboť kostel je monumentální sám o sobě, a to tak, že unese existenci fontány i periodické trhy, které život na náměstí oživí. Praha je oceňovaná za půvab, který přináší vrstevnatost,“ brání své dílo autor.

Se sochařem souhlasí i místostarosta Prahy 3 za Žižkov (nejen) sobě Matěj Stropnický i celý tento klub zastupitelů. „My říkáme, že město vzniká ve vrstvách a není možné pokaždé začínat znovu. Stávající návrh označujeme za příliš puristický. Třeba před gotickými katedrálami také stojí barokní kašny. Vlastně celá Praha je takto konstruována a podle nás kašna ničemu nevadí. Navíc kostel je vertikála a kašna je horizontální, čili nedochází k žádnému soutěžení mezi stavbami,“ argumentuje Stropnický, který dále upozorňuje, že návrh na revitalizaci náměstí Jiřího z Poděbrad vznikl asi před deseti lety. Proběhla kvůli tomu veřejná soutěž, kterou vyhrál Ateliér MCA (Melková-Cikán-Ateliér).

Vítězný návrh revitalizace nám. Jiřího z Poděbrad je starý bezmála 10 let.
Zdroj: MČ Praha 3
Autor: Marie Třešňáková

„Odborný posudek ateliéru zní, že náměstí je znehodnoceno výstavbou metra, která pronikla i na povrch. Jednak vstupními vestibuly, fontánou a klimatizačním výduchem na druhé straně od fontány. Je nutné toto vše odstranit, aby náměstí dostalo jednotný ráz, a podřídit ho dominantě kostela. Tyto stavby jsou prý architektonicky v rozporu s Plečnikovým stylem. Melková tvrdí, že původním Plečnikovým záměrem bylo, aby kostel působil jako jakási loď plující v zeleni. Ovšem není nikterak průkazné, že tato vize skutečně pochází od Plečnika. Navíc mě osobně znepokojuje fakt, že dle tohoto návrhu by mělo před kostelem vzniknout nové stromořadí, sice různých výšek, ale poměrně masivní. Otázka zní, jestliže se má vše dělat pro to, aby kostel získal na monumentalitě, jak k tomu přispěje to, že se osází lesem? A to jsme ještě nemluvili o předpokládaných nákladech na celkovou úpravu, což by mělo být asi 90 milionů korun,“ vyjmenovává sporná místa vítězného návrhu Matěj Stropnický, který je jinak velkým zastáncem a propagátorem veřejných soutěží.

Podle jeho názoru by se celá záležitost dala nejjednodušeji ošetřit také tím, že náměstí bude lépe udržované, místo asfaltu přijde dlažba, fontána se zrenovuje a hlavně vyčistí a odstraní se výduch klimatizace i vstupy do metra, které jsou ve stávající podobě opravdu nevhodné. „Nejpozději v lednu příštího roku by mělo proběhnout zasedání k tomuto problému, a pokud se shodneme na tom, že je možné přesadit stromy a opravená kašna zůstane, tak snad v únoru by mohla být předložena dokumentace,“ doufá závěrem Matěj Stropnický.

Jak je patrné, veřejné prostranství se musí vytvářet velmi citlivě, stejně tak empaticky a poučeně by se mělo přistupovat k uměleckému dědictví, které zanechal minulý režim. „Rozhodně neplatí “co socialistická socha, to brak„. V záplavě stereotypních realizací vznikla také mimořádně kvalitní a odvážná díla, které předčila dobu svého vzniku,“ upozorňuje Pavel Karous, autor výstavy Vetřelci a volavky i stejnojmenné publikace. Doufejme, že úředníci i zainteresovaní umělci, ať ti původní, či noví, k problematice přistoupí otevřeně, bez jednoduchých ideologických nálepek nebo nekompromisních tvůrčích názorů. A při konečném rozhodování vezmou v potaz i názor občanů, kteří již před časem sepsali petici za záchranu fontány na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Vždyť i sám Josip Plečnik je zářným příkladem citlivého zacházení s veřejným prostorem, kde dokázal nápaditě snoubit staré s novým, důkazem je nespočet příkladů na Pražském hradě, kde působil za časů prezidenta Masaryka.