Baletní Occamova břitva odřezává, co nevyhovuje

Pražský komorní balet pod vedením své nové umělecké vedoucí, choreografky, pedagožky a bývalé demisólistky baletu Národního divadla Hany Polanské Turečkové, uvede v úterý 10. prosince v Divadle Ponec první premiéru sezony. Večer nazvaný Occamova břitva představí práci tří mladých talentovaných tanečníků a choreografů, kteří působí v souboru nebo studují choreografii na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění - Nikol Šneiderové, Šimona Kubáně a Pala Kršiaka. O novém představení, inspiraci, ambicích souboru i současné choreografické tvorbě jsme si s Hanou Polanskou Turečkovou, supervizorkou nového projektu, krátce před jeho premiérou povídali.

Zdroj: Pražský komorní balet Autor: Jiří Thýn

Nové představení Pražského komorního baletu dává prostor tvorbě mladé generace choreografů. Pojmenovali jste ho Occamova břitva, což je známý pojem z logiky, jde o princip logické úspornosti. Proč jsi vybrala právě tento název?

Název Occamova břitva je v souvislosti s novým projektem Pražského komorního baletu myšlen čistě symbolicky, zároveň je to podle mého názoru velmi úderné pojmenování, které nekompromisně apeluje na rozum a spíše na intelektuálně zaměřeného diváka. V díle, v kreativní práci i v souboru se zbavujeme všeho, co tam nepatří - je to signál - jasná message. Pojem „břitva“ evokuje silné vyhranění se vůči všemu ostatnímu, odříznutí se, označuje také vysokou eliminaci - úzký výběr: podporujeme jen ty nejlepší a originální, vše, co nevyhovuje a co je navíc, to odřezáváme.

Název jsem vybrala na základě kritérií, která požadujeme od nové generace choreografů. Všechna tři díla večera jsou zaměřena na přesnost, jednoduchost výpovědi a jasnost tématu. Při choreografické práci tak tvůrci kladou důraz spíše na analýzu, výzkum nebo silný vizuální obraz. Když tvoří své dílo, přemýšlí o každém prvku, kroku a jeho možných symbolech, ještě než ho do choreografie vloží. Hledají i nová, nekonvenční pohybová řešení a vše nedůležité osekávají.

Je to vůbec první spolupráce na takovém projektu. Jak vše funguje a jak na tento typ práce reagují sami tanečníci? Plánujete i do budoucna uvádět podobné složené večery?

Letošní ročník Occamovy břitvy je pilotní, vše je tedy ve fázi zkoušení a hledání, jak bude něco takového do budoucna fungovat. V souboru je momentálně většina tanečníků velmi kreativních, mají proto o tento druh práce obrovský zájem. Počítáme s tím, že budeme projekt, který podporuje tvorbu mladé generace českých a slovenských choreografů, uvádět každou sezonu. Pokaždé se bude jednat o nízkorozpočtovou záležitost, která bude cílit do řad souboru a studentů HAMU.

Letos jsem vybrala tři choreografy, které jsem oslovila, aby se zapojili. Není ale vyloučeno, že na příští rok bude pro Occamovu břitvu vypsána soutěž. Pak bych rozhodovala na základě vypracovaných projektů a portfolií. Tento model bych ráda aplikovala především pro vybírání choreografů z řad studentů HAMU.

Video Occamova břitva představí mladé choreografy
video

Occamova břitva představí mladé choreografy

Pokud vím, Ty sama choreografii na HAMU studuješ. V jakém okamžiku ses pro tohle studium rozhodla? Co Tě nejvíce zajímá?

Na tanečnici jsem docela studijní typ. Vždy jsem měla velký zájem o umění a historii, proto jsem se rozhodla jít nejdříve na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, kde otevírali nový obor Dějiny křesťanského umění. Paralelně jsem ale pořád tancovala na plný úvazek v pražském Národním divadle, takže to bylo velmi náročné. Byl to i důvod, proč jsem se po skončení bakalářského stupně rozhodla nepokračovat.

V tento moment mi nabídla prof. Ivanka Kubicová zkoušky na studium choreografie na taneční katedře HAMU. Dlouho mě už sledovala a velmi mě podpořila, za což jí patří můj velký dík, protože v té době jsem nebyla na sto procent rozhodnutá, zda se chci tanci v budoucnu věnovat. V současnou chvíli pokračuji ve studiu doktorském, protože chci získat komplexní a hluboký vhled do problematiky tanečního, vizuálního a hudebního umění. Nejvíce mě zajímá právě propojování těchto umění v praxi a rovněž spolupráce s lidmi z různých uměleckých oborů, kteří velmi mění můj názor a náhled na to, co to vlastně je tanec a choreografie a kam by se má tvorba měla ubírat.

Co si myslíš o současném tanci v Čechách? Máš chuť věci měnit?

Současný tanec v Čechách se dynamicky rozvíjí a je velmi různorodý a často opravdu kvalitní, teď mluvím hlavně o nezávislé platformě. Já nechci ani nemůžu současný tanec u nás měnit, chci jen přispět k jeho diverzitě a tím podpořit jeho celkový vývoj. To ovšem nejde jinak než vytvářením kvalitních děl a produkcí. Tento směr razím právě i v případě projektu Occamova břitva, kde diskutujeme nad současnou problematikou tance a umění u nás i v zahraničí a intenzivně s mladými lidmi hledáme svůj originální směr a výraz.

Kdo ovlivnil Tvou současnou tvorbu?

Myslím, že tvorbu většiny choreografů ovlivní nejdříve choreografická tvorba, kterou si projdou jako tanečníci. To znamená, že já osobně jsem samozřejmě ze začátku vycházela z pohybového materiálu klasického tance. Snažila jsem se ho proměnit a nacházet nové možnosti pohybu.

Zkouška Occamovy břitvy 2013
Zdroj: Pražský komorní balet
Autor: Adam Holý

V průběhu svého angažmá v pražském Národním divadle jsem měla příležitost tančit současný repertoár zahraničních i českých choreografů, jako je Itzik Galili, Johan Greben, Uri Ivgi, Mats Ek, Stejn Celis, Jiří Kylián, Petr Zuska, Jan Kodet, a poznat tak nové možnosti tanečního vyjádření a odlišné způsoby práce. Ať už v rámci HAMU, nebo sama za sebe jsem absolvovala dlouhou řadu workshopů, které vedly osobnosti současného tance a také třeba workshop japonského tanečního umění butó. To vše mě ovlivnilo a bylo pro mě velmi cenné. Momentálně jsem ale ve fázi, kdy intenzivně hledám vlastní styl a cestu, kterou se vydám.

A jaká bude další cesta souboru, který od sezony 2013/2014 vedeš? Jaké máte plány do budoucna?

Přála bych si navázat na slavnou éru Pražského komorního baletu a jeho odkaz. Vždyť od vzniku jeho předchůdce Studia Balet Praha, které založili enfants terribles české taneční scény šedesátých let, choreografové Luboš Ogoun a Pavel Šmok, spolu s teoretikem Vladimírem Vašutem, uběhlo již téměř pět dekád. Čeká nás tedy hlavně spousta práce. Pořád máme co zlepšovat a stále vidíme nedostatky. Vše je ale na velmi dobré cestě k tomu, aby se Pražský komorní balet mohl znovu zrodit a stát se respektovaným, profesionálním souborem, který má na české taneční scéně své nezastupitelné místo.