Brněnská kapela Z kopce působila koncem 80. let a její stejnojmenné album vyšlo na vinylu ještě před listopadem – je s podivem, že jeho reedice vyšla na CD až nyní. S podivem o to víc, že ani po těch letech jeho hudba, ale i poselství vůbec nezastaralo. Naopak…
Z kopce pořád víc
Album totiž podává obraz duševní prázdnoty, životní nudy – Nuda je dokonce název jedné písničky –, vyprázdněnosti, tedy projevů nadřazených jakémukoli společenskému zřízení, projevů, jimiž se sociologové zabývají jak dnes, tak před třiceti lety. Vynášet tedy album Z kopce jakožto obžalobu bolševického režimu mi přijde krátkozraké, limitující. Ještě se k tomu ale dostanu.
Z kopce, kteří vznikli v roce 1985, byli tvořeni především kytaristou, zpěvákem a autorem repertoáru Petrem Vášou, později známým performerem, tím „divným vlasatým pánem“, co si brnká na naduté tváře, vyje na projíždějící rychlíky a nezláme si jazyk krkolomnými říkankami o lokomotivách, jimž se otáčejí kola, zkrátka, objevitelem fyzického básnictví, jak své výzkumy nazval. V době založení Z kopce se ale ještě věnoval rocku. Dalšími členy kapely byli v době nahrávání (tj. v květnu až červenci 1988) basista Pavel Žemla a bubeník Pavel Koudelka, na housle s nimi hrál Vojtěch Kupčík.
Kapela si rychle získala zasloužené uznání a v roce 1988 vydala EP se dvěma skladbami, jež je též součástí remasterované reedice. A v roce 1989 pak vyšlo již zmíněné debutové album. Jak jsem již uvedl, zní dodnes velice aktuálně, jistě i díky své střídmosti, „neukecanosti“, a to jak hudební, tak textové.
Vliv na to přitom nemělo spartánské obsazení, nebyl by přeci problém přizvat do studia zástup hostů (nějací sice při natáčení byli, v celkovém zvuku jsou však uplatněni velice citlivě a, opět, střídmě), zahltit nahrávky spoustou playbacků. Nic z toho naštěstí na albu nenajdeme a je zbytečné spekulovat, byla-li to volba vědomá či spíše intuitivní. V každém případě se kytara s basou a bicími vzájemně proplétají, různě se doplňují a vlastně tak střídavě přebírají roli vedoucího nástroje. V podstatě, když už bychom měli hledat nějaké paralely, jistě bychom je našli u britských Police, kteří byli též triem, rozbíjejícím běžné kapelové schéma.
Pokud jde o vlastní skladby, najdeme zde například blues (1000 způsobů), lehký funk (Kterou píšťalku) či přiblížení se alternativě (Pohyblivé cíle), všem ovšem vévodí Vášovy skvělé texty, jež jsou jakýmisi sociologickými sondami, přičemž výstupy nejsou zrovna příliš povznášející („Hrůza z nudy se zapíjí horkou kávou, ledovým pivem / Slabý dech se koření silnými tabáky“), Váša přitom východisko nenabízí, pouze konstatuje: „Najednou nevědět, který tanec tančit / Na který vlak nasednout, ke komu se přitisknout / Utíkat ke dveřím otevřít dveře / Za dveřmi nikdo nestojí.“
Ano, za dveřmi možná nikdo nestál a byli (a) jsme v tom sami, ovšem i pouhé konstatování, vyřčení nahlas pomáhalo, pomáhá. Protože, jak napsal na obal původního, ještě předlistopadového vydání Josef Vlček, „už jsme si zvykli, že rocková hudba má provokovat a dráždit, hrát si s nadsázkami, nebrat si servítky a nabízet koncepty, dráždící extravagantností projevu a myšlenek, ale když Z kopce dovedou tento program k vyzrálé, byť brutální dokonalosti, cítí se mnozí z nás dotčeni jejich panoramatickým obrazem skutečnosti. Abychom se před nimi schovali, raději jejich obžalobu lidské pasivity označíme za nihilismus, negativismu nebo cynismus. Pod těmito nálepkami pak často zanikne fakt, že písně líčící onu starodávnou cestu z kopce jsou vášnivým varováním před prázdným životem.“