Gebauerovy plavkyně zaplavily NoD

Praha - Jednasedmdesátiletý Kurt Gebauer se pohybuje od politiky k erotice. Jeho ironické sochy provokovaly minulý režim, shovívavým sarkasmem ale oslovuje dodnes. Proslul také svými Plavkyněmi, tedy vznášejícími se a plovoucími objekty. Pražská galerie NoD vystavuje sérii děl, která vznikla letos v září z dojmů u bazénu na Petynce.

Nejhezčí pohled na svět je pod hladinou bazénu, alespoň podle Kurta Gebauera, který plavkyně kreslí a modeluje už od školy. Fascinuje ho svoboda a radost z pohybu, ze které pak vytváří snové kompozice. „Nosím si v ruksaku vždycky pár papírů, dám si malý pivo, pokud mě tam nechají a není pozdě. Vždycky žasnu nad tím, jak je ta realita lepší než to, co se mi podaří,“ vypráví výtvarník.

Plavání a pohyb ve vodě je podle něj náhražkou létání, které ho zase inspiruje ve snech. Vznášející se sochy v parcích a ulicích nejsou z bronzu, ale z látky, pletiva a drátů. „Ušil jsem to, vycpal dřevitou vlnou a zavěsil pod strop, což je i přirozenější, nevypadá to tak nebezpečně, když to na vás spadne, a zároveň to vzbuzuje pocit lehkosti,“ vysvětlil Gebauer.

Odlehčené jsou i jeho politické provokace. Od normalizace si nenápadně utahoval z režimu - dobré bydlo politiků zesměšnil Zbytnělým papouškem nebo Dobře krmenou rybkou. Naplněný ironií je i Český rybník, který parodoval chatrné komunistické hodnoty od Lenina, bachaře, estébáka až po pivaře. Nejznámější politickou groteskou Kurta Gebauera se stali trpaslíci.

Od začátku tisíciletí se vydal novou cestou, kterou si pojmenoval „čistá krása bez ironie“. V roce 2000 tak třeba ve Vltavě nechal potopit pětadvacetimetrovou ženu. Před galerii NoD zase umístil svítící objekty, které doplňují sérii kreseb z Petynky.

Kurt Gebauer (17. 8. 1941) studoval na Střední škole uměleckých řemesel v Brně (1955-1956), Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích (1956-1959) a poté na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1965 absolvoval stáž u profesora Otto Herberta Hajka ve Stuttgartu (Staatliche Akademie der Bildenden Künste Stuttgart). V roce 1972 pak u profesora Césara Baldacciniho. V roce 1990 byl jmenován docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v roce 1992 se stal profesorem.