Balanc mezi životem a smrtí, autenticitou a glorifikací

Jak se loví SEALs v afghánských horách? Blbě, můžete si říci rovnou a neseknete se. Protože tenhle sice permanentě, ale na rozdíl od plejtváka obrovského, tučňáka chocholatého nebo pandy ne vyhynutím ohrožený druh se loví blbě všude. Autentické válečné drama, po kterém si režisér Peter Berg, po dementní Bitevní lodi, napravil pošramocenou pověst, Mark Wahlberg upevnil image tuhoně z rodu elitního Odstřelovače a bylo znovu potvrzeno pravidlo, že před misí v náročném terénu je třeba si pořádně zašněrovat boty.

A také je z předvedeného zřejmé, že Talibánci jsou vidláci, kteří mají na domácím hřišti raketový start za kořistí, a že není Afghánec jako Afghánec. To příslušníci speciálních jednotek Navy SEALs, kteří patří k nejlépe trénovaným a nejodolnějším vojákům na světě, jsou na jedno brdo. Namakaní, koncentrovaní, motivovaní a vítězící. Protože vítězství se vyplácí, a tak aby na něj dosáhli, si dávají větší nálož, než může člověk unést.

Učí se ji zvládat na ďábelské výcvikové základně Naval Special Warfare Center v Coronadu, která jim nabízí krev, pot, nevýslovné utrpení a také lodní zvon, na který stačí třikrát zazvonit a položit vedle něj přilbu, když už toho máte plné kecky (G. I. Jane Demi Mooreová by o tom mohla vyprávět). A pak můžete odejít domů na panáka a celý život si pak vyčítat, proč jste byli takoví měkkýši. Být v týmu SEAL (SEa, Air, Land) znamená být borcem, který si to na moři, ve vzduchu i na zemi rozdá s kýmkoli, kdo se mu postaví, a zpravidla vítězí, protože ví, že snadný den byl ten včerejší.

Tohle všechno se pro jistotu dozvíte již v prostřizích mezi úvodními titulky, abyste se pak už moc nedivili (stejně budete) a věděli, s kým máte tu čest. Všechno to začalo jedné temné noci z 27. na 28, června 2005, která byla jako dělaná na to, sbalit výstroj a jít někomu jednou pro vždy zatnout tipec. A tak se čtyři elitní „tuleni“, Marcus Luttrell (Mark Wahlberg), Michael Murphy (Taylor Kisch), Danny Dietz (Emile Hirsch) a Matt „Axe“ Axelson (Ben Foster) sbalili, naskočili do Black Hawku a pak už jen tiše, jako smrtelně nebezpečný stín, sklouzli z nočního nebe a slanili uprostřed divokých afghánských hor v provincii Kunar, aby s nimi vzápětí splynuli. Jejich terčem byl kámoš Usámy bin Ládina, ale hlavně krví mnoha mariňáků zbrocený velitel místních Talibánců, jenž se tu ukrývá a zanedlouho se ocitne v zaměřovači odstřelovačské pušky M-14, aby se účet vyrovnal. Operace Red Wings odstartovala a nikdo v tu chvíli nemohl tušit, jak málo stačí, aby se pečlivě naplánovaná mise změnila v brutální a krvavá jatka.

Filmů, chlubících se již poněkud zprofanovanou a mnohdy nedůvěru budící visačkou „Based on a True Story“, je hafo. Nezřídka to ale bývá jen marketingový ornament, který má vzbudit iluzi pseudoautentického a zmasírovat tak důvěřivého diváka falešně vsugerovanou představou, že se něco takového (na co zírá) takhle nějak někde a někomu skutečně stalo. To dává látce další, oslovující dimenzi, i když skutečně autentické reálie dostávají nezřídka parádně zabrat.

Jsou ale snímky, kde lze toto tvrzení vcelku bez problémů akceptovat, a (dovolte malou odbočku) zdá se, že shodou distribučních okolností se takových u nás teď urodilo hned několik. Po tomto nezpochybnitelně autentickém, protože podle memoárové knihy jednoho z účastníků téhle mise (který vědomě porušil pravidla SEALs a promluvil) natočeném válečném thrilleru Na život a na smrt, totiž s nevelkým odstupem do našich kin zamíří dva další autentické opusy. Sugestivní a osobní drama o tvrdé cestě za zcizenou svobodou 12 let v řetězech a příběh odolného chlapíka, který odmítl ortel lékařů a v Klubu poslední naděje ji dokázal dávat i ostatním.

Válečná epizoda z Afghánistánu Na život a na smrt režiséra Petera Berga (který již v Království dokázal, že válečný thriller umí) tuhle minisérii autentických filmových příběhů zahajuje a činí tak akčně, důstojně a sugestivně. Autentičnost je totiž klíčový pocit, jenž si z tohoto dějově ne příliš košatého snímku odnášíte. Jedná se totiž téměř o deskriptivní popis jedné afghánské mise malého operativního týmu SEALs, která nevyšla a zanechala jediného svědka, jenž našel odvahu (a zřejmě i důvod), aby později promluvil. Celá tahle akce byla vlastně cestou k „nepravému vrcholku“, který se stal osudnou pastí.

Jakkoli dynamika snímku graduje až ve střetu „tuleňů“ s Talibánci, působí možná nejvýživněji ta pasáž filmu, v níž se k otevřenému konfliktu teprve schyluje. Střihová sekvence z výcviku, prokládaná úvodními titulky, je výmluvná a i ve své zkratce ilustrativní a působivá a jako koncentrovaný prolog působí bezchybně. Přípravná fáze mise pak nastoluje očekávání i pocit, že jsme opravdu při tom, a po přesunu do hor začíná houstnout napětí a akcelerovat dynamika, neboť díky nečekané zápletce se události vymknou kontrole a začnou se překotně a nekontrolovatelně vyvíjet směrem, s nímž nikdo nepočítal.

A právě v tomto dramatickém okamžiku (nemohu si pomoci) mi v doposud reálně se odvíjející story zazněl první signál dramaturgického aranžmá. Bylo to ve chvíli, kdy se v kritické situaci a zároveň na dosah svému cíli začne čtyřka elitních a v podstatě na všechno připravených borců ze zvláštních jednotek dohadovat, co si počít s místními pasáky koz, na které v lese narazili. Eliminovat (rozuměj zabít), svázat a nechat na pospas vlkům, nebo pustit s pravděpodobností intimně hraničící s jistotou, že tito pomažou za nedaleko relaxujícími Talibánci, aby jim práskli, že mají v revíru škodnou? A je vcelku jasné, že to, jak se rozhodnou, může zásadně ovlivnit délku jejich životů i obsah zbývající stopáže snímku. Nějak jsem prostě předpokládal, že u takto elitních bojovníků by všechno probíhalo (při dodržování všech konvencí) přece jen věcněji a profesionálněji.

Ve snaze ilustrativně předvést, co všechno díky brutálnímu tréninku SEALs vydrží, však realitu ještě daleko více do země zadupává nepochybně těmi nejlepšími úmysly vedená režie Petera Berga v masivní akční řežbě s Talibánci, kterých jsou najednou plné hory. V boji proti neskutečné přesile, zasypávající je salvami z pušek, kalašnikovů, kulometů, pancéřovek RPG-7 (a bůhvíčeho ještě) „tuleni“ chladnokrevně kosí své nepřátele, množící se průstřely zaplácnou hrstí hlíny, zlomené kosti narvou zpátky pod kůži a bojují dál, protože adrenalin je přece to nejlepší anestetikum a oni jsou zvyklí jít ještě daleko za hranu toho, co může standardní smrtelník vydržet.

Jenomže když se ve chvíli, kdy uvažujete, jak tihle tvrďáci na základně v Coronadu trénují kontaktní boj s prostříleným břichem, nohou, rukou nebo hlavou, začnou sebevražedně vrhat ze strmých skalních útesů, které si pinkají s jejich těly jako s hadrovými loutkami, tak to vzdáte. Tohle je akce, ve srovnání s kterou je Rambův skok v První krvi ze skalní stěny do koruny stromu pohodová zívačka, tady už Berg překročil mez již tak našponované uvěřitelnosti a ve snaze maximálně heroizovat s vámi smýkne do aranžované filmové fikce - a to je škoda.

Ne že by to nebylo špičkově zvládnuté profesionální řemeslo a rozhodně se tu nebudete nudit. Akční válečná vypalovačka Na život a na smrt, nevyhýbající se drasticky detailním záběrům, na nejrůznější válečná, devastující zranění, je totiž natolik drsný a syrový pohled do míst, kde se dnes bojuje se zlem, že vás stejně chytí a dostane. Jen vás v téhle (rozhodující) fázi připraví o onen nezastupitelný pocit, že jste byli opravdu přitom a že právě takhle to tihle chlapi zažili.

A nic zásadního na tom nezmění ani závěrečná fotografická montáž z alba skutečných postav, jejichž příběh je tu vyprávěn, ani maximální snaha o téměř dokumentární roztěkanou kameru, nabízející podmanivý vizuál (byť byly afghánské exteriéry točeny v Novém Mexiku), rámovaný razantním střihem a zvukovou složkou, z jejíž gerojšů při šílených pádech skalními stěnami se vám bude dělat fyzicky špatně. Za nějakých čtyřicet milionů dolarů docela dost třeskuté filmové muziky.

Role čtyř „tuleňů“, kteří si to rozdávají v afghánských horách s hordou divokých Talibánců, vyžaduje spíše slušnou fyzickou kondici nežli charakterní herectví, k němuž tu vlastně není důvod ani příležitost. A základní tým (téměř) nezničitelných, ve složení Mark Wahlberg, Taylor Kisch, Emile Hirsch a Ben Foster, které ze základny jistí velitel operace Eric Bana, tohle ví a soustředěně a disciplinovaně (jak je pro SEALs příznačné) se tomu podřizuje. Ústřední čtyřku tak v duchu základní filozofie těchhle speciálních jednotek skutečně vnímáme spíše jako tým nežli jako jednotlivce, z nichž každý tu sice odehraje svůj part, ale především je součástí celku, který dokud v základních konturách existuje, bude do posledního dechu a nábojnice bojovat a věřit, že když se dostane na rovinu do údolí, může i zvítězit.

Na život a na smrt je velice slušně natočený válečný akční film, balancující mezi snahou být maximálně autentický (rozhodně platí pro první zhruba polovinu) a zároveň glorifikovat statečnost, odvahu a vlastenectví špičkově trénovaných amerických hochů, kteří bojují po celém světě proti zlu a nikdy z tohoto boje neutíkají (manifestačně až hypertroficky znázorněné zejména ve velké bojové scéně poloviny druhé). Když dokážete kontradikci těchto dvou poloh skousnout, můžete si tuhle akční, a byť tušíte pointu, i napínavou, drsnou a krutou bojovku (natočenou spíše na motivy nežli přesně podle skutečné události) docela užít. Jestli je tohle váš šálek kávy, tak neváhejte! A navíc se dozvíte, co je to kodex paštunvalí, což se vám může hodit, jestliže se právě chystáte na vejšlap někam do afghánských hor.

LONE SURVIVOR / NA ŽIVOT A NA SMRT. USA 2013, 120 min., české titulky, d 15 let, 2D. Scénář a režie: Peter Berg. Kamera: Tobias A. Schliessler. Hudba: Steve Jablonsky, Explosions in the Sky. Hrají: Mark Wahlberg (Marcus Luttrell), Taylor Kitsch (Michael Murphy), Emile Hirsch (Danny Dietz), Ben Foster (Mat ´Axe´Axelson), Eric Bana (Eric S. Kristensen), Alexander Ludwig (Shane Patton). V kinech od 9. ledna 2014.