Pro skandalistku Evu Olmerovou neměl režim pochopení

Praha - Nekonvenční, svobodomyslná a neuchopitelná Eva Olmerová by oslavila osmdesáté narozeniny. K nedožitému jubileu jazzové zpěvačky vychází kolekce jejích hitů. Na tři desky s názvem Já hledám štěstí - Zlatá kolekce vybralo vydavatelství Supraphon i méně známé nahrávky, včetně živého záznamu koncertu v pražské Lucerně ze šedesátých let. Některé nahrávky vycházejí na CD dokonce poprvé.

První disk obsahuje tradiční žánry country a gospel, druhý americké jazzové standardy od Berlinovy trvalky Alexander's Ragtime Band až po zlatou éru bossanovy, jež propojila sambu s jazzem. Výraznou tečkou je živá nahrávka ze závěrečného koncertu 1. ročníku Mezinárodního jazzového festivalu, který se uskutečnil 30. října 1964 v pražské Lucerně.

Majitelka syrového altu Olmerová nebyla ráda, když se o ní mluvilo pouze jako o jazzové zpěvačce. „Jsem zásadně proti škatulkování… Cítím muziku, a proto ji i tvořím. Nechám se při zpívání vždy strhnout a improvizacemi vyjadřuji, co zrovna prožívám. Françoise Saganová někde napsala, že jazz je zrychlená bezstarostnost. Podle toho přece nemůžu být jenom jazzovou zpěvačkou, vždyť já se místo bezstarostnosti vyzpívám tak akorát ze svých životních trablů,“ uvedla před lety Olmerová v časopise Melodie.

Eva Olmerová (1934-1993) už ve svých školních letech vystupovala s orchestrem Arnošta Kavky a Pražským dixielandem. V roce 1957 se stala zpěvačkou z povolání. Po pětileté pouti po kavárnách a nočních barech získala v roce 1962 angažmá v divadle Semafor. Vyhrála konkurz na místo, které se uvolnilo po Evě Pilarové.

„Ona tomu jazzu dala přesně to, co mu dávají nevýznamnější zpěvačky černé pleti - latinsky tomu říkáme feeling,“ podotkl tehdejší její zaměstnavatel Jiří Suchý.

O sedm let později zazářila na pražském jazzovém festivalu, avšak režim ji pronásledoval. Mohla zpívat jen mimo Prahu, přišly stres, deprese, alkohol a nemoci. V roce 1990 ji v drsně syrovém dokumentu Proměny přítelkyně Evy přiblížila režisérka Drahomíra Vihanová. Olmerová zemřela 10. srpna 1993 na cirhózu jater.

„Eva Olmerová byla citlivá ženská a zakrývala to drsnou tváří. Osobnost duchovní a pěvecká dovedla otevřít dveře fantazii tam, kde se otevřela i hudba. V ten moment začal váš osobní pocit, který vás unášel tam, kde to nikdo neznal,“ podotkl její manažer Josef Novotný.

Loni měl v pražském Divadle v Dlouhé premiéru muzikál ze života Evy Olmerové Nezemřela jsem. Životopisného díla se chopili mladí lidé z divadelní společnost NaDřeň production. Osud komplikované osobnosti Olmerové pochopitelně neunikl pozornosti ani filmařů. Scenárista Štěpán Hulík píše příběh, který nese název jedné z nejoblíbenějších písní zpěvačky Čekej tiše.

„Olmerová byla šílená bytost a nás hrozně baví, jak tahle šílená osoba existuje v režimu, který je také šílený, a jak ve své hrozné přímočarosti režimu ukazuje, co je zač. Je to i současné téma v tom, že si s těmihle lidmi většinou nevíme, co počít,“ řekl Hulík v rozhovoru pro ČT24. Film vzniká za spolupráce Filmového centra České televize a režírovat by ho měl Martin Krejčí.